Je tu to nejhorší období pro bikera - zima. Za okny bílo, všechny stránky na netu prolezlé a navíc přes svátky neaktualizované. Co podniknout? No přece jít si zalozit.Výborná myšlenka, leč u nás těžko proveditelná. V okolí Nejdku a Karlových Varů není ani jedna stěna a nevíme ani o žádném “boldru”. Teda víme, ale je až za hranicemi. Při společných kafích přemýšlíme co s tím. V hlavě se mi začíná rodit nápad. Vždyť panelák je dost vysoký a za výtahem trochu místa je. Tam se přece musí dát lézt. V teple domova probíráme klady a zápory tohoto nápadu. Možnost pádu, způsoby jištění, střet s domovnicí a další drobnosti. David je rozhodnut do toho jít. Josewovi se nápad také líbí, Tom souhlasí, 100kláda neváhá, Brozík se drží stranou. Domlouváme předběžný termín 24. prosince večer v hospodě na zítra na večer. Bohužel brácha bere roha za přítelkyní a Josew je v práci. No nic, zbýváme já, David a Tom. Sraz u Brozíků doma, připravit lano, sedák, presky a hurá na to.

Příprava na místě.
Okukujeme, jak nejlépe na to, jak nenapáchat žádné škody. Zábradlí v patře, odkud chceme lézt je prosedlé od prcků, co tam chodí zevlit. Říkáme si, že jestli nás někdo chytí, tak to máme přišité, že jsme to udělali my. Volíme strategii prvolezce. Na drsňáka. David už včera testoval dvě patra při cestě z hospody a prej v poho, prej jde první. Tak OK.

Akce.
Já jsem připravil jištění, David na sebe nasoukal úvazek (se slovy: “Teď mi ještě není úplně akorát, ale já chci zhubnout :).”), nacvakal presky a vyrazil. Jde to jako po másle. Patro střídá patro, v každém patře preska, pro jistotu. I když, s odstupem času si myslím, že to možná bylo zbytečné, protože kdyby člověk nemohl, tak si vleze do patra a odpočine si. Ale na druhou stranu jistota je jistota a navíc by to vyprávění nemělo tak zábavný konec, jako má. Po Davidovi lezu já. Presky jsme tam nechali, jen stáhli lano, abych mohl taky na prvního. Shyb, přehmátnutí, noha, první patro, cvak. Shyb, přehmátnutí, noha, druhé patro … Paráda. Udivuje mě, jak lehce to jde. Dolézám nahoru, mírně zpocen. Super. David si dává druhé kolo. Stahujeme lano. Nahoře se ozývá cvaknutí dveří. schováváme se. Nic nejde vidět, jen jsou nacvakané presky. Sakra, no nic, snad budou přehlídnuty. Probíhá standartní monolog na téma: “Kdo je tam?”, ” Co tam děláte?” a tak. Mlčíme, volíme strategii páry. Než paní správcová sjede výtahem, tak vše balíme a uklízíme. Pára nad hrncem. Já, jakožto nepostižitelný statečně kráčím potichu po schodech a sbírám presky. Chci se vyvarovat konfliktu. Bohužel zjišťuji, že vrchní preska byla zabavena. Připadám si jako školáček v první třídě. Jdu dolu za klukama vymyslet strategii. Dohadujeme se, kdo tam půjde. Ale co, Punk je punk, jdu, přece o tu srandu nepřijdu. Potkávám duo pan a paní správcová. Hned spustí jeden přes druhého, co tam dělám, jak si to představuji, že zavolají policii. Snažím se je uklidnit, že nic. Myslí si totiž, že jsem chtěl vlézt do šachty pod výtah - dobrej nápad, ale moc špíny :D. Uklidňuji je tím, že tam nic neděláme, že jsem potřeboval vysušit lano a že mi to kámoš dovolil. Samozřejmě, kterej, tak melu svoje kámoš a dál nereaguji. I když stejně jim to je jasné, protože na kole zas s tolika lidma od nich ze vchodu nejezdím. Nakonec pan odjíždí výtahem nahoru, tak se ptám paní, jestli by nebyla hodná a nevrátila mi presku. Že se prej mám domluvit s manželem. Ha, říkám si, ten mi odjel výtahem. To ne. Nasazuji sprint. Dávám sedm pater rychleji než výtah a tak pána zastihávám u dveří. Prosba, beru presku, děkuji (přeci jen jsou vánoce ne? :) ). Uklízíme a jdeme vše zhodnotit.

Závěr.
Upřímně si myslím, že pokus to byl zajímavý, ale nevyplatí se opakovat. Moc práce za málo užitku. Po lezecké stránce nezajímavé, protože po prvním patře máte vymyšlenou rutinu a tu opakujete. Na morál to také není, protože možnost kdykoliv odstoupit a odpočinout si degraduje snažení. Ale jako zpříjemnění vánočních svátků dobré. Štastný nový rok všem!