V sobotu je vždy trénink spojený s prohlídkou tratě. V podstatě je to dlouhá společná projížďka, kdy lidi co jsou na trailech poprvé, mají možnost alespoň získat hrubou představu o tom, jak se co kde může jet. Letos se nás na projížďku sešlo okolo třiceti. Lidé přijeli opravdu z daleka a i slavná jména dorazila. Sraz tradičně v 11 hodin na náměstí a hurá na kopce. Při pohledu za sebe ve výšlapu mi naše skupina připomínala motorkářepři otevírání sezony. První trail se jel již známý Money trail. Kdysi pro většinu lidí nesjízdný trial, který už nikdo nikdy nechtěl jet znovu, se postupem času a pohledem na ostatní traily změnil v plynulý houpavý trailík, který nedrncá. Je krásné, jak si ti lidé umí zvyknout na cokoliv.

Druhý trail se jel fungl nový Honky Tonky trail. Velice zajímavý počin, který spoustu lidí přivede k myšlence, jestli se tohle dá vůbec ještě projet. Dá, a kupodivu docela dobře. Při tréninku mi tento trail kladl trochu odpor, a abych si nepokazil už takhle špatnou pověst, tak jsem se musel jednou vrátit a kousek si zopakovat. Na celém trailu jsou v podstatě jen tři těžká místa. První kamenný chodníček, který se nesmí jet pomalu a končí velkým dropem. Druhé místo se spinou, které se musí také jet rychle, a ještě se přes spinu musí nadhodit kolo, jinak velký převodník zapláče. A třetí místo, které kupodivu nevypadá tak těžce, ale je těžké tím, že je až na konci a svádí k tomu, podcenit ho (ano, udělal jsem to při závodě a hned se tam dvakrát smotal na zem). Krásná stopa, co sem tam drncne, ale jak se z ní vyjede, tak je to katastrofa, jeden kámen si člověka hodí na druhý, skoro jako kdyby se domluvili a je už se jde z kola ven.

Třetí trail je legendární SSD. Taková něžná pěšinka, vinoucí se svahem do údolí, proložená dvěma lehkýma traverzy. Tak tohle byla oficiální tisková část, a teď jak je to doopravdy. Na prvních 66 procent trailu tomuto popisu přesně odpovídá. Ale jak se mine místo nazývané Hell gate, tak nastává pravý trénink na DH. Kluzká, blátem spojená směs jehličí a rozježděné trávy ve sklonu umocňující neustálé zrychlování až do záchytné zatáčky, je podklad po kterém se jede v celé této části. Omlouvám se, ještě tam jsou kořeny a staré pařezy. Tento trail byl před týdnem krásnou 20cm  širokou pěšinou, které měla boky a dalo se na ni udržet. Po projetí tréninku se změnila ve skoro metr širokou brázdu. Adam Vágner poznamenal, že nechápe, jakto, že nikdo z Kraslic nejezdí světák v DH, protože to je trať na světák. No, skoro by mu to jeden mohl věřit, kdyby ho neviděl jet. Naše maximálka, jeho minimálka.

Čtvrtý v pořadí byl letos také nový trail, Bruno trail.

Jedná se o traverzový trail první polovinu většinou v bahně, druhou polovinu pěkně ve svahu. Tento trail je ze všech trailů fyzicky nejnáročnější. Jsou v něm místa, kde běh je zaručeně rychlejší než jízda, tedy v mém případě. Předpokládám, že Honza Škarnitzl na něm nesundal nohu a od zadního kola mu lítalo bláto jako závodníkovi na šestidenní po měsíci dešťů. Snad kromě Roba, Zuzky a Štefana, si na konci tohoto trailu každý zanadával. Můj osobní názor je, že trail je super, ale chtěl by upravit tak, aby se dal projet víc suchou nohou, aby si ho člověk chtěl projet a nemusel se už předem smířit, že bude mokrý. Protože bude.

Z Bruno trailu se pokračovalo krátkým stoupáním na 50/50. Tento trail je můj velmi oblíbený. Nedá se u něj stanovit obtížnost, protože ta je závislá na počasí a to tak hodně, že za sucha ho projede skoro každý, kdo trochu jezdí po lese a za mokra tam většinou zachybuje i ten největší nejostřílenější jezdec. Na závody bylo sucho, takže trail byl příjemný a zábavný. Když o tom přemýšlím, tak to letos bylo možná poprvé, co jsem ho v závodě projel bez odšlápnutí na zem. Mám ho moc rád. Jeden skok přes potok, jedná skála, co budí respekt a spousta zábavy.

Po 50/50 už zbývá jen XC trail. Trail, který jsem již dlouho nejel. Přesněji jel jsem ho jen jednou, před dvěma lety na oči při závodě, takže jsem si z něho nic nepamatoval. O to víc jsem byl překvapený, jak mě tento trail bavil. Je to opravdu zábavný, dlouhý, neuvěřitelně dlouhý trail, kde není nic nebezpečného, jen úzká stopa mezi stromy.

Závody.

Na závody jsme měli dorazit ve třech. Já, Radek a Radek. Bohužel RB urazil v sobotu patku (vytrhl závity z rámu a musel je zalepit znovu) a oprava se nepovedla, takže místo odjezdu do Kraslic vzteky kopal do kola a úplně neskrýval své zklamání. My vyrazili s bráchovo návštěvou z USA. Popisovat průběh závodu je zbytečné, tak pouze pár postřehů. Zapomněl jsem si doma chrániče na kolena. Díky tomu jsem jel pomaleji, než bych asi jel, když bych je měl, protože jsem nechtěl spadnout. Což se myslím projevilo tak, že jsem jel rychleji, protože jsem méně padal :). Bratr si koupil kotouč Shimano Ice, kde je kov hliník kov. Na konci druhého trailu ho lekce tuknul a kotouč už je v … Prostě tam, kde někdy bývají. Takže 800 Kč v háji. Rob dokáže na závody sehnat spoustu lidí, kteří mu výborně pomáhají s organizací. Všem za to mockrát děkujeme. Snažil jsem se je vždy alespoň pozdravit, když jsem projížděl kolem, aby měli radost.

Výsledky si můžete prohlídnout v tabulce pod článkem (Vložím z domova).

Všechna fota pořízena Robem – www.robtrnka.com

Večer už ležím v posteli, skoro usínám a pípá smseksa: “Ráno od 7.30 budu bagrovat na dráze, už jsem tam něco porochal.” Bagrista byl objednanej delší dobu, ale vždykcy to dopadlo stylem: “udělám to ve čtvrtek… Tak o víkendu nebo max. v pondělí… příští sobotu…” A původně měl po několikátym odkladu bagrovat v den nejdeckýho ježdění. Co teď? Budim 200kládu, kterej už taky skoro spal.Neradi, ale medělní Kraslice tak nějak rušíme. 200kláda musí ještě ráno do práce. Já bych taky měl ráno ještě něco udělat, ale mě nikdo nehlídá a zákazník, kterej stejně faktury platí nejdřív po třech měsících, nemá tentokrát nárok.