Večer už ležím v posteli, skoro usínám a pípá smseksa: “Ráno od 7.30 budu bagrovat na dráze, už jsem tam něco porochal.” Bagrista byl objednanej delší dobu, ale vždykcy to dopadlo stylem: “udělám to ve čtvrtek… Tak o víkendu nebo max. v pondělí… příští sobotu…” A původně měl po několikátym odkladu bagrovat v den nejdeckýho ježdění. Co teď? Budim 200kládu, kterej už taky skoro spal.Neradi, ale medělní Kraslice tak nějak rušíme. 200kláda musí ještě ráno do práce. Já bych taky měl ráno ještě něco udělat, ale mě nikdo nehlídá a zákazník, kterej stejně faktury platí nejdřív po třech měsících, nemá tentokrát nárok.

Závody probíhaly klasicky. Sobota projetí trati, neděle závod. Já a Rob jsme měli bohužel jiné povinnosti (Rob nakonec tedy ne, a byl naštvaný, že zbytečně seděl doma), takže jsme vyrazili na závod až v neděli ráno. V sobotu mě sice ještě Rob zkoušel přemluvit, abychom vyrazili co nejdříve a stihli si ještě část závodu projet, ale to jsem mu rozmluvil slovy: „Takhle brzo nejedu ani náhodou, vyzvednu tě v půl deváté.“ A tak se také stalo. V půl deváté nakládáme a vyrážíme. Překvapivě ani neprší, že by předpověď nelhala? U Chomutova je naše nadšení ještě větší, dokonce svítí i slunko. Jenže ejhle, v místě konání závodů sedí temný mrak a usilovně tam prší. Robovi začínají svítit očíčka a jde přezouvat plášť. Tohle přesně chtěl, tohle se mu líbí, tohle má rád, tohle umí.

V restauraci hotelu Cepín se všichni slejzáme a pomalu začíná registrace. Nikdo nikam nespěchá, protože se nikomu do toho deště nechce. Navíc start je na vrcholku Bouřňáku, kde fičí vítr a je ukrutná zima. Ale už není kam couvnout. Všichni mají kartičky, piva jsou předány a tak nezbývá nic jiného, než jít na start. Alespoň že už přestalo pršet. Takže do dodávky a na start. Vrchol kopce je zaražen do středu toho ošklivého mraku, takže tam je mlha, že by se dala krájet a viditelnost chvílemi maximálně pár metrů. Všichni postávají, dřepují, točí klikami a dělají spoustu věcí, co normálně určitě nedělají, jen aby se zahřáli :). Konečně se startuje. My s Robem, kteří jsme vynechali sobotní trénink a neznáme trať startujeme za naším vodičem, který na nás pokaždé dole čeká a vede nás na další trail.

První zlo. Musím říct, že můj výsledek v tomto trailu odpovídá tomu, že jsem na toto nebyl duševně připraven. Krásná prudká trať, která klouzala tak, že jsem chvílemi jel obě kola ve smyku. Já vím, že to nesmím, že se potom jede pomalu a špatně, ale co mám sakra dělat, kolo mi klouže, sem tam nevydržím a vycvaknu nohu, abych si šlápl, chybuji mnohokrát. Ale je to neuvěřitelná sranda, užívám si skoky, dropy, klopenky. Ve spodní části povrch drží již lépe konečně začínám jet, tak jak se má. Ale co, první trail za mnou, Rob a Pavel dole čekají, takže pokračujeme.

Když přijíždíme na tento trail, vydíme v zatáčce mizet Radka. Tím je náš plán jasný. Dojet ho. Prej to je dlouhý a na konci se to utahuje, takže máme šetřit síly. První startuje Pavel, druhý Rob a třetí já. V hlavě počítám, Radek jel dvě minuty před Pavlem, Rob minutu za Pavlem, já minutu za Robem. To mám, sakra, minimálně čtyři minuty, které musím stáhnout. Fuj. První kousek je po lesní cestě pokryté listím, kde to docela jede. Říkám si, takhle by to mohlo docela jít, protože to nebere moc síly, ale ejhle. Šipka velí rovně, po lesní cestě. Na cestě je vrstva bahýnka, která způsobuje, že zadní kolo při záběru klouže jako motorkám na ploché dráze. Takže šlapat plynule, rychle a hlavně se snažit hledat stopu. V dáli se čas od času mihne postava. Už vidím Roba, jak předjíždí Pavla. Říkám si, musím dojet Roba, pojedeme spolu, snad mě to moc nevysaje, a nepadnu u něj. Pořád šlapu, stejná frekvence, stejný tep, jen převody se mění podle terénu. Stahuji vzdálenost na Roba, předjíždím Pavla a ještě někoho. Pavel se při předjetí tváři trochu mrzutě. Jsem u Roba, a doufám, že se mě chytne pojedeme spolu. Ale nechytá. Zato se pár metrů před námi  sápe do nejprudší části Radek. Když nás uvidí, pronese něco jako:“ Vy mě serete“ a zrychlí. Ha, pověsit za něj a rubeme. Už jedu vedle něho, za chvíli před ním, a nakonec už zase sám. Taky se nechytl :(. Konečně rovina k závoře. Párkrát otočit klikama, pípnutí stopek a je tu vrchol. Kluci dojíždí chviličku po mě a po zapsání časů můžeme pokračovat na Vitish trail.

Krásný kamenitý trail, kde jsem měl na začátku pocit, že jsem ho už jel u Kubajze. Stejný les, stejné kameny, jen jinde a jinak. Díky zimě, která je, mě kolo v první části školí, co to jde. Tlumič i vidlice tlumí moc, rány jdou přímo do rukou. Na začátku mě vždy demotivuje Rob, který zmizí v trailu jako formule F1 na startu a já s pocitem polského fiatka se vydávám za ním. V tomto trailu jsme si měli dávat pozor na lávku, za kterou je dvoják. Jedu, vidím lávku a říkám si, opatrně, bude klouzat a bude mokrá, upřeně ji sleduji. To, že je za ní dvoják, mi dochází, až když se mi přední kolo odlepuje od hrany. Tahám, mocněji tahám, nejmocněji tahám, letím… uff, jsem na dopadu. Jestli tohle někdo viděl, tak se musel dobře pobavit. A už to zase pěkně drncá z kopce. Průjezd tunelem, který nemá podlahu, ale říční koryto. Tady pěkně pomalu, ať se neozve tsssss, za tunelem doprava a hned zase doleva a už se řítíme dál. Korýtko, přejezdy, výjezdy řada skoků, které se mi moc líbily a už vidím hlouček lidí, jak postává dole. Cíl. Proč je jich tu tolik? Aha, fix vypověděl službu, ještě že mám v batohu náhradní – zapomněl jsem ho vyndat po našem Enduru. Půjčuji ho a můžeme společně stoupat na další trail.

Úplně zbrusu nový trail, postavený v podstatě těsně před závody. Na začátku zajímavě namotané zatáčky, potom chvilku rovnější rychlejší pasáže, kamenité sekce, dropy, prudké sjezdy na cestu a z cesty, vše se motá v pěkném lese. Chvilku se tlumí, chvilku pumpuje, sem tam přišlápne. Trail je ještě krásně surový, žádná jedna vyjetá stopa, co vede jednou cestou. Jde vidět, jak si různí lidé hledají různé stopy, kudy se proplést mezi kameny. Párkrát přejet cestu a jsme na na poslední cestě, kde se kousíček šlápne po cestě. Naposledy zatočit klikami, aby to nevypadalo, jako že se flákám a cíl. A opět jako velká banda vyrážíme na poslední trail.

Tento trail si člověk asi užil nejvíc. I když jsem v něm za všech trailů zakufroval nejvíc, tak i tohle mi nedokázalo zkazit požitek z něj. Na začátku šlapavý úsek, abychom si zahřáli nohy na pumpováni, odbočka do trailu, zhoupnout přes koryto a už se houpe. Lesní nerovnosti, které se dají krásně propumpovávat. Lávka na přejetí, pěkná kladinkovitá, jak má být. A zase trail, pěkně nešlapat, jen pumpovat, držet to, tlačit do zatáček, a cesta. Stopy vedou doprava, odbočuji také, dole postava, cosi na mě volá, neslyším, ale hledám cestu k ní, jedu dál po cestě, pořád nic. Sakra, to jsem tak blbej a odbočil jsem špatně, tak zpět k příjezdu na cestu, ba ne, stopy opravdu vedou nahoru, tak po cestě. Je to tahle pěšina? Ta přece není vyjetá. A hele, támhle je praporek, tak k němu a další. Uff, už jsem doma, jedeme dál. Párkrát se zamotat mezi stromy, sem tam nějaký líznout batohem a už vidím cíl. Jsme tu. Zdraví (tedy snad – Ráďa má ruku nějakou bolavou) a vysmátý jako malé děti pod vánočním stromečkem pod kterým je velký hranatý dárek.

Autem jsme odvezeni zpět k hotelu, kde proběhla očista, oběd a vyhlášení. To vše už pěkně v teplíčku nad šálkem teplého moku. Nakonec se dá říci, že počasí docela přálo. Kromě toho prvního trailu, který se jel v totální mlze mokru, se na ostatní traily udělalo docela hezky.

Pár slov zhodnocení na závěr. Jsem moc rád, že jsme jeli, závody byly super, mám moc rád nové tratě a nové lokality. Dále nás moc těší, že náš způsob pojetí Endura se v Krušných horách ujímá a rozmáhá a hlavně, že to dělají super lidi, co to chtějí dělat, dělají to pro sebe a hlavně, podle sebe. Takže stavme, jezděme, a bavme se.

P.S. Děkuji za možnost ukradnout pár fotek.

Koncept tohoto závodu má na svědomí Rob Trnka. My to trošku pozměnili a letos uspořádali už podruhý. V čem enduro race spočívá? Jelo se 6 rychlostních zkoušek, z nichž jedna byla čistě výjezdová a na další se závodníci museli dostat hezy po vlastní ose v časovym limitu. Někdo sice bude tvrdit, že závodit v enduru prostě nejde, ale už i zpátečnická UCI pochopila, že v enduru je budoucnost a na příští rok chystá světový pohár. My z Krušných hor máme na cyklistickou federaci pár let náskok. Jenom v tomhle typu závodu se můžete na start postavit vedle vítěze ČP v XC, DH, nebo nejznámějšího českýho freeridera. Každej z nich má specifický schopnosti a přesto může každej vyhrát.

Každej iLegal závod má mezi místníma vyznavačema endura neuvěřitelnou prestiž. Hecování probíhá snad celej rok a jak se některej ze závodů začne přibližovat, všichni prohlašujou, jak to pojedou na pohodu, pro zábavu, bez ambic, že je jim to jedno… A všude pak vidíte jejich stopy, jak si to potají najížděj. Pak jsou lidi, co jsou silní na netu, ale závodu se radši vyhnou. A abychom se tu po kopci nehonili sami, rozeslal jsem pozvánku i pár novejm lidem, u nichž jsme předpokládal, že to zvládnou a hlavně oceněj. Rob mi tejden před závodem píše vystresovaný maily a snaží se zjistit detaily ohledně trati.

Lesáci mají neskutečnej talent vycítit, kdykoliv něco někde pořádáme a stihnout to těsně před tím to řádně poladit. Se dvěma harvestorama stihli bejt v posledních dnech asi na pěti místech. Scánář je vždy stejnej – změnit hlubokej les s pěšinou na mýtinu s širokou cestou plnou zaježděnejch větví. Většina se nám podařila dostat do stavu, že to nebylo ani moc poznat, ale třeba na Rose to letos byl trošku kompromis.

Do startu zbývají poslední 2 dny. “Kdybys si to jel ještě koncem tejdne projet, dej mi vědět, Robe – svezl bych se taky.” “Jasně.” Nic, asi nemá čas. “Před chvílí jsem potkal Roba se Škarnitzlem, jak to potají najížděj,” říká Lukáš, kterýho jsm potkali při značení (taky to najížděl, takže vyfasoval fáborky a šel nám pomoct.)

Sobotní projížďka trati je plánována až na odpoledne, takže mi lidi, co přijeli už v noci, volají, jestli to najdou. Jako, že by si to projeli jednou už dopoledne. Evidentně nemají nejmenšího tušení, do čeho se to nechali namočit. Jinak by je totiž taková volovina nemohla napadnout.

Už cestou na start začínají mít někteří jezdci výraz,  jak když syn Bartošový zjistí, že nebude žranice. Neodovažuju se ani naznačit, že v pozdější fázi závodu se tenhle kopec pojede jako měřená erzeta. Teď mají ještě sílu a mohli by mi něco udělat. Až to později zjistí, zvládnou tak maximálně významně pokrčit obočím.

Projížďka se klasicky vleče, ale s tím už tak nějak počítám. Míra Křížek snažíc se aplikovat DH styl na XC gumách pořád píchá. Fík od první erzety kňourá, ať mu řeknu, kterym směrem je parkoviště, že tam počká. Rob někde v autě na R6 přemejšlí o tom, jestli mu to Škarny všechno dobře zapisuje. Perry doma zkouší vyležet formu. 200kláda chce taky ušetřit síly a láme si patku. Hájis mě proklíná. Shrnul bych to, že se všichni baví.

Po nějakejch šesti hodinách na kole je odjeto. Část lidí vyměkává a do závodu nenastupuje. Další část by vyměknout chtěla, jenže takovej Fík chce třeba ještě někdy přespat u Roba, Hájis by taky nerad, abych ho tu pomluvil (každoročně remcá, jak to nepojede a každoročně se pak umístí na předních místech). Perry se šetří jak přes den, tak pak večer a Rob se snaží zjistit, kde bude jaká kontrola.

Nastal den zúčtování. Startovní pole je po sobotní projížďce prořídlý jak řady zaměstnanců varskýho magistrátu v páteční odpoledne. Jen ti nejsilnější přežívají. Rob vstává ještě za tmy a jede si to ráno načíst.

Novej trail Sherwood ti má hned na prvních metrech ukázat, o co tu jde. Nafackuje ti, orveš kliku a převodník o skálu, sebereš se, oprášíš, zakleješ a jedeš dál. V podobnym duchu se to s tebou pere ještě několik minut, než ti v cíli dá Stokládů máma do pusy pomeranč a pošle tě zpátky na kopec. Většina trailů je totiž na 1000m vysokym Paindlu. Nejsme sice v Apách, ale Krušky uměj taky kousat. A to se rozhodly ukázat tu vřelejší slunnou tvář, kterou nenastavujou zrovna často.

Druhá RZ jede v podobnym duchu – šutry v downhillovejch pasážích tě melou všem těm nejnovějším inteligentním systémům pružení navzdory. Seš ve stejnym cíli, dostáváš japko (™) a jedeš zase nahoru.

Trail Rosa na kolejích záčíná po lesáckym zásahu místo obvyklý technický šutrový varianty singletrackovou rubačkou, ale aspoň je nějaká změna. Blížím se k oplocence, kde zrovna přebíhá fotograf. Vnitřní boj závodníka s pózerem je dramatickej jak přechod Luka Skywalkera na temnou stranu. Mám přibrzdit, počkat, až zaostří a nechat se vyblejsknout? Vole! Musíš přece jet! Z tohohle trailu mám nejlepší pocit z celýho závodu, vyšel mi bez chybiček. Jezdím tudy skoro pokaždý, co jdu na kolo, tak bych to měl mít najetý. Ale čas ve výsledkách je neúprosnej a jsem někde dole mezi posledníma. Nechápu.

Další přejezd už neni tak hroznej a hlavně – slibuje naprosto úžasně dlouhj trail dolu. Trail zvanej Zlomená čelist. Opět jsme jej museli trochu přeznačit, ale to spíš prospělo. Startuju hned za 200kládou a přestože bych boubín prolítl i poslep, za chvíli se mi ztrácí z dohledu – look at the time! Rychlej rytmickej Boubín přechází v rovnější Čelist plnou zrádnejch pařízků. Rovinka. Vykopnout sedlovku, rubat. Rubat, rubat, rubat, Ostrá pravá, hup, hup, kládička, a zase  rubat. Jede se to dlouho skoro jako švýcarská Maxiavalanche, na kterou je tahle trať perfektním tréninkem. Jsou ale chvíle, kdy bych byl radši, kdyby to bylo kratší.

Sopku jsem v pozvánce popsal jako easy trail s klopenkami. Co to taky je jinýho, když všude jinde jsou šutry. A taky jsem lidi nechtěl moc vyplašit. Je fakt, že zařadit jako šestej trail něco, co začíná dropem, dvojákama a musí se tam sjet poměrně zrádná skála, možná neni rozumnej nápad. Ale přišlo mi, že by to mohla bejt sranda. Několikrát tu chybuju, ale je z toho pátej čas na vlas stejnej, co má 200kláda, kterej chyboval víc. V tomhle stavu už zjevně chybujou všichni. Naprosto nás tu deklasoval Gaspi, kterej to jel podruhý a přesto byl o hodně rychlejší – holt to má pořád dost v paži.

Tak to byl už drhej nejdeckej iLegal Enduro Race. Příští víkend vynechávám Marosanu, protože podobnej enduro závod chystají i kluci na Bouřňáku. Kdyby se konečně rozhoupala ještě sokolovská banda, která disponuje asi nejrozmanitější zásobou skvělejch trailů na jednom místě, mohl by ve 2012 vzniknout celkem slušnej iLegal Cup – co vy na to? Zvedněte tu rukavici už.

Díky všem, kdo nám pomohli s měřením – Davidovi, Káťe, 200kládovo mámě, Andy, josewovi, Pavlovi, Radkovi, 200kládovo sousedce. Bez vás by to nešlo, vážíme si toho.