Image Image Image Image Image Image Image Image Image Image
Scroll to top

Top

12 Comments

iLegal Enduro Kraslice

iLegal Enduro Kraslice
Radek Broz - etbikez.com

Enduro. Asi nejžhavější buzzword týhle sezóny. Vznikla světová série, každej výrobce teď ukazuje novej vystajlovanej enduro model nejlíp na nějakym novym rozměru kol, kdejakej fourcrossař, jehož sport momentálně sotva lapá po dechu, nebo penzionovanej sjezdař na enduro letos přesedlal, ostatní se k tomu musej aspoň vyjádřit. Každej, kdo ještě předloni kolem Prahy jezdil prostě XC, ještě loni tomu říkal backcountry, letos prostě nasadí helmu jak na hokej a večer sociální sítě zaplaví fotkama z tvrdýho endura. Výrobci hadrů, bot a snad i balený vody se předháněj v tom, kdo uvede lepší “enduro specific” věc, bez který se to nedá jezdit. Tenhle boom musel nevyhnutelně přijít. Tady, na deštivym horskym hřebeni lemujícím západní hranici republiky, se tohle jezdí už roky. To není o chvástání, že jsme s tím přišli první, ale jo – přišli jsme s tím první. Teda první s tím přišel Rob. Traily u nás, v Kraslicích a kolem Sokolova živelně vznikaly roky. Postupně se rozrůstaly, měnily a přitvrzovaly, jak vyvíjející se technika dovolovala. Přidala se další banda obývající severní část Krušek kolem Teplic, se kterou jsme si skvěle sedli. Závodit jsme v tom mezi sebou začli někdy před pěti lety. Slyšel jsem i názory, že závodit v enduru je nesmysl, že to jde proti přírodě a rozhazuje křehkou rovnováhu vesmíru. Já si myslím opak. Baví mě to, motivuje mě to jezdit i ve chvílích, kdy bych byl jinak asi línej zvednout zadek, nutí mě to perfektně každej rok připravit kompletně traily na jednu akci a hlavně při žádný jiný bikový disciplíně se mi nepoštěstí  vymáčknout ze sebe na erzetách svoje maximum a zárověň se na přejezdech projet s lidma, který třeba jinak po zbytek roku nemám šanci vidět. Navíc tenhle antienduro názor mají do jednoho lidi, kterejm to, řekněme, až tak moc nejde.

Kraslice, závod, 2013

Když v mailu prvně přistál seznam trailů, který se pojedou v závodě, bylo nám hned jasný, že to nebude zrovna chvilková záležitost. Závod jsme odhadli na 5 hodin, projetí trati, který se vždycky vleče, tak na 8-9. Představa, že tenhle marathon absolvujeme před večerním prologem a nedělním závodem, nás zrovna nenadchla a tak 200kláda vymyslel ďábelský plán. Ještě ráno, skoro pod rouškou tmy, jsme si na strategickém bodě závodu zaparkovali auto. Pěkně na pražskejch značkách, aby nebudilo s varskejma značkama a tunou samolepek ETBkez moc podezření. Auto jsme napěchovali bundama, termoskama, jídlem a pivem s tím, že místo jednoho trailu vyhlásíme piknik. Ten se nakonec trochu protáhnul, takže jsme si po téhle příjemné pauze zajeli už jen na LP trail a Rejhu. Rejhu jsem do tý doby neviděl a musím říct, že je to pecka. Takhle epickej trail v otevřený krajině tady nikde není a má to neskutečnej potenciál vyfotit tam obrázky, nad kterejma budou i zapřísáhlí uctívači Kanady žasnout. Ze závodu nakonec tenhle trail vypadl – Roba asi překvapilo, že to fakt trvá tak dlouho. Škoda, mohlo to bejt pěkný a průjezd rotavským sídlištěm mohl taky zamíchat kartami – osobně jsem kalkuloval s tím, že tamnější obyvatelé zlikvidují veškerou knkurenci na hliníkových (a tudíž recyklovatelných) rámech.

038

 

DSC01135

Závod tentokrát začínal nočním prologem. Pro většinu z nás to znamenalo nutnost nakoupit světla. Mohli jsme se na to klidně vykašlat a za stejný peníze udělat jednu etapu třeba ve Švýcarsku, ale Rob byl neúprosnej. Jeho řeči o tom, jak mě to chytne, otevře mi to novou dimenzi ježdění atd. jsem přešel s klidem, ale slova “S čelovkou se v lese bez sněhu zabiješ, les to úplně pohltí.” jsem si zapamatoval a ve strachu narychlo něco objednal. Start je z takový vysoký lavice – světlo svítí přede mě do prázdnoty a já to mám rozdupat strmým klesáním do temnoty. Už nějakou dobu nebejvám na startech nervózní. Tady jsem. 10… 5… jeď. Po pár vteřinách jsem v naprostym tichu a temnotě. Světla, který jsme si našteloval na příjezdový cestě pěkně do dáli, teď mířej někam do stromů. Vidím teda hezky osvětlený šišky, ale vůbec nevidím, kam jedu a jaký klády kde přejíždím. Největší sranda hned po tom, co jsem skoro najel na třímetrovej gap přes cestu, kde jsem si nakonec v poslední chvíli všiml, že jedu někam, kam fakt jet nechci, byla, když jsem křížil cestu, kde bylo mlíko, že nesmím jet dál. Jet tady doleva nebo doprava? Zastavuju, dejchám, kleju. Kdesi v dáli vlevo vidím mihotající se světélko. Tam určitě někdo zabloudil přede mnou, tam nejedu. Koukám doprava a při představě, že sjedu kamsi do háje a pak se zase budu vracet jak na závodě v Teplicích, kde to byl spíš orieenťák. se mi tam taky moc nechce. Pak mi nějak v mozku spíná, že by to světlo vlevo nemusel být zabloudivší závodník, ale někdo u trati, kdo mi chce ukázat, kam jet. Jo, to dává smysl. Zvedám sedlo a dupu tam. Klopim to do lesa a pinkám to ramenama od stromu ke stromu. Jet v noci neznámej trail je jak utíkat po cizim bytě se zavřenejma očima. Měnší výjezdík, rvu to zjevně víc jak Kulhavý na olympiádě, protože (jinak perfektní) zánovní řazení XX1 v ceně ojetýho auta vypovídá službu a já najednou hledám po tmě řetěz v lese. Se strašnym řevem mě předjíždí Lepo. Trail se trochu narovnává. Abych se nezastavil, bylo by občas potřeba přišlápnout, což be řetězu jaksi nejde. Takže vždycky seskočit z kola, popoběhnout, zase naskočit a zkusit se nohama trefit na kliky. Kliky jsou ve tmě a nový ložiska se točej fakt lehoučce a když zkusíte naskočit na kliky, kliky jsou jinde, než čekáte. Kliky škrtnete jednou nohou, roztočíte je a jak se točej lehoučce, tak vás bez zpomalení narvou do druhý nohy, která se mezitím propadla do temnoty. Jak jsem před začátkem noční etapy měl k týhle novince trochu míň skeptickej postoj než třeba Stokládi, tak jsem z ní odjížděl totálně rozladěnej, s dvouminutovou ztrátou na soupeře a vědomím, že budu muset někdy do ranního odjezu opravit kolo, a světlo, co jsem kvůli těm pěti minutám koupil, bude už navždy ležet v šuplíku.

DSC01080061

Nedělní porci zábavy nastartoval trail 50/50. Pod dojmem z novějších trailů, který občas jak my tak Rob ženeme do extrémů, jsem měl 50/50 zařazenej mezi těma lehčíma. Chyba lávky. Je dlouhej a neúprosnej. A když je ještě k tomu vlhkej, jdeš občas z kola ven. Na rozjetí tenhle trail ideální není, ale v Kraslicích si stejně nevybereš. Loni občas některý erzety na sebe skoro navazovaly, nebo mei nima byl jen lhkej výjezd, letos se vždycky jelo znovu na nejvyšší kopec v okolí nebo aspoň do sousedního města.

pod_web_20130505_Enduro_Robovo_Kraslice_6788 pod_web_20130505_Enduro_Robovo_Kraslice_6726

Druhou erzetou byl SSD, kterej měl kvůli probíhající těžbě společnej začátek s Baby trailem. Mezi oběma traily se dá na druhý cestě poměrně lehce přejet, což se taky při sobotním tréninku dělo. Robovi se ale v jeho zarostlý krušnohorský makovici zrodil názor, že najíždět trať není psrávný a tak i za cenu toho, že den před závodem asi vůbec nespal, protože by to jinak nemohl stihnout, půl závodu přeznačil. SSD v jednom místě kříží cestu asi 100m od Baby trailu. Teda 100m horizontálně, ale o tak 50 vejškovejch metrů níž. Takže v závodě si to ženeš po společnym začátku, trail je tu celkem členitej, klikatej, pořád musíš něco dělat. Tepovku máš už na maximu, první cestu máš jen proletět a pokračovat dál. Tady je ale natáhlý mlíko! A vede to nahoru! Úplně v tu chvíli vidim, jak se Rob chchtal, až se z toho válel v mechu, když ho to napadlo. Nadávám – rvu to nahoru – jedu zlehka nahoru – nadávám –  seskakuju – tlačím to nahoru – smutně koukám – skoro zvracím – nasedám a pokračuju. Hlavní pointou tu asi byla snaha zařadit kus lesa, kterej nikdo neměl natrénovanej. Pro jistotu jsem si ho tejden před závodem projel taky. Dál už bylo SSD klasický – jestli jste o tomhle trailu někdo neslyšel, tak vězte, že je to prudší než cokoliv, co jste kdy jeli. Vidim, jak se ironicky pousmíváte s určitou hrdostí na to, že jste sjeli Jarovskou skálu nebo nějakou podobmou hovadinu. Samá voda – jestli jste nejeli SSD nebo se nesnažili bojovat s rozbahněnou DH tratí světovýho poháru v Champéry, pravděpodobně si to neumíte ani zdaleka představit.

pod_web_20130505_Enduro_Robovo_Kraslice_7086

3. erzeta začínala opět na Špičáku, tentokrát jí byl zbrusu nový Baby Trail. Tohle jsme v tréninku najížděli asi nejvíc a to ani ne pro to, že by to bylo tak potřeba, ale že mě to neskutečně bavilo. Ten trail je strašně dlouhej, zamotanej, má nádherný výhledy, má i těžší místa, ale hlavně dole odcházíš na fyzičku. V závodě jsem ke konci už dost nemohl a v místě, kde se to zprudka láme do krátkýho technickýho výjezdu jsem chtěl slízt a tlačit. Jenže tam byla fotografka, takže to samozřejmě nešlo. Nevadí, alespoň támhle za horizontem objedu ten prudkej sjezd kamene, už bych to neudržel v ruce… Další fotograf. Takže dobrá, nějak to tam pošlu, třeba to bajk s visícim bezvládnym tělem nějak uřídí. Uřídil, ale na závěrečnou houpavou planinu fakt nemám sil, povezu se tam. Tady kybicuje Andy se Zuzkou, přece si neudělám ostudu, musim tu jet rychleji než Perouš. To už se moc nedaří, skoro z toho spadávám, už jen přetrpět pár posledních zatáček – tady zase fotí Robovo táta, takže nasadit drsnej výraz, zagresivnit postoj a dělat, že jedu rychle. Když to tak shrnu, tak obsypat celoou erzetu lidma, člověk by ze sebe vymáčkl tolik, že by čas srazil na půlku.

pod_web_20130505_Enduro_Robovo_Kraslice_6986

Monkey Trail tu byl snad už v době, kdy v Kraslicích ještě všichni mluvili německy. Tenhle trail je prakticky furt stejnej, ale můj pohled na něj se mění – z rozházený hromady nepřejetelnejch šutrů se díky dost extrémnímu vývoji novecj trailů stala plynulá, rychlá, houpavá trať, co má flow. Letos se mi ho snad poprvý podařilo najet naprosto čistě. Zdolal jsem všechny ty sjížděcí/seskakovací šutry, u kterejch jsem se roky vztekal, naskákal kamennej dvojáček a konečně byl s jízdou spokojenej. V závodě bylo samozře všechno jinak. Původně se mělo k Monkey jet měřeně ještě přes jeden kopec, ale Rob to po sobotní projížďce trochu zkrátil. Teda “zkrátil” – výjezd na Komářák nám sice odpustil, ale provedl tu další noční sabotáž. To si takhle šlapeš k začátku Monkey, už se těšíš, že začne trail a v cestě je zase mlíko. Takže ani neřadíš a dupeš dál – to přece nemůže vést o moc vejš, tam už neni kam. A pak vidíš, jak je v dálli další mlíko na pár metrech namotaný cik-cak jak na cyklokrosu, aby se tam najely nějaký další kilometry. Nahoře dělal rozhodčího Hombo, takže jsem mu mezi rychlejma nádechama řekl, jakej je ten Rob debil a jak ho nenávidim, že mi tohle dělá a jel dál. On tu přez noc vyhrabal skvělej, ale fyzicky náročnej singletrack! Na začátku starýho Monkey jsem byl už docela hotovej. Chvíli jedu, co znám, najednou další mlíko a jsem na úplně jinym trailu – Honky Tonky, co se jel loni. A to hned v tom nejtěžšim místě. Další rozhodčí se tam směje mýmu zmatenýmu výrazu. Zbytek trailu vedl klasicky, ale to, že jsem to měl natrénovaný, mi tu bylo už prd platný, Ibis jel už dávno na autopilota a jelikož jsem mu do toho moc nešahal, občas se o nějakej kámen zasekl.

 

pod_web_20130505_Enduro_Robovo_Kraslice_6655

Poslední erzetou po vyškrtnutí Rejhy byl LP trail. Klasická Lepovo oldschoolová hopsací dráha s milionem různejch odrazů kamsi, kterou rob opět okořenil o slušnej výjezd hned na startu, protože vjet do tratě, kde to potřebuješ držet opravdu jistě, odpočatej, by přece bylo pro sraby. Nějak jsem to, ani nevím jak, celý proklouzal a vítězoslavně odevzdal kartičku s tím, že už nikam nejedu, sjedu k silnici a kdo chce, ať si mě tam vyzvedne. Za pět minut se mi to rozleželo a do Kraslic jsme jeli ještě přes Easy trail – když už jsme skoro na kopci, že jo. Z toho mám dva poznatky – ten trail je super! A nikdo mě nenakecá, že tohle jsme jeli v noci – v noci to bylo totiž úplně jiný.

pod_web_20130505_Enduro_Robovo_Kraslice_7371

Přijel sem Jirka Fikejz aka JFtryall a jelikož znám nějaký jeho videa, trošku jsem to čekal – systémem “naložim všem ve všech etapách” vyhrál. Druhej byl 200kláda, 3. Rob, 4. Štefan a 5.100kláda. Já někde v půlce, ale nějaký mistry světa, republiky a Blua jsem zařízl, takže asi ne úplnej neúspěch.

pod_web_20130505_Enduro_Robovo_Kraslice_7390

42 kilometrů, 1 500 nastoupanejch metrů, 5 hodin v sedle, ze sedla a na kolenou v blátě stále držíc řidítka. Krušnohorský iLegal enduro je asi to nejtěžší, co se dá jet. Kraslický bylo podle očekávání stedený a mokrý, další díl našeho neoficiálního seriálu tam na severu bued dost možná letní pekelnou výhní. Už se těším, jak tam všichni chcípnem!

 

Robova/Báry Galerie Galerie od Antika a Zuzky

 

 

 

 

 

 

 

 

Comments

  1. Ještě, že je tak hnusně. Aspoň jsi zas jednou něco sepsal. Dobrý čtení.

  2. To se mi líbí.

  3. Dijk

    Kedy by sme mohli prist? Je tam niekto cele leto? +- ;)

  4. Pěkný, akorát sem nepochopil tu hokejovou helmu

  5. Mad Hornet

    Super čtení, jen tak dál !

  6. Dijck: No, zrovna jsme dělali takový průvodcování po všech trailech minulý víkend. Celý léto tu nikdo není, ale když se nějak předem domluvíme, tak není problém – pro vás by to asi chtělo na víc dní a pojezdit něco u nás i v Kraslicích.

    Fanda: Hokejový helmy dělá třeba Urge, že jo;)

    Perry, Blue, Hornet: Díky, možná něco napíšu zase dřív jak za rok – našel jsem tu rozepsaný loňský Kraslice a spoustu dalších věcí, dost jsem to flákal, no.

  7. Petr Heinik

    Jop, pěkné čtení.

  8. Zuzka

    Fanynky na vás! :-) Parádně napsané, pobavila jsem se.

  9. Mates

    Super článek,fakt se člověk pobaví.Akorát to omílání teplickýho orienťáku už je trapný.Do ležících se nekope :-) A zvlášť od člověka co zabloudil i na Vitichu,kterej jel předtim už min. 4x !!!Muheheee

  10. Jet to teď sám nevyznačený, zabloudim tam zas. Normálně bych držel hubu a šoupal nohama, ale krom místních tam zabloudili skoro všichni, takže se dá říct, že to úpně jasný nebylo;)

  11. CERW

    Já si pamatuju, že i vy jste jezdili backcountry, než byl název enduro :D :D
    Jinak článek klasicky dobrej :)

  12. CERW: Ale to jsme ještě nestavěli tak tvrdý tratě, to bylo ještě BC;) Díky.

Submit a Comment