iLegal Enduro Kraslice – Radek

Přestože 200kláda už všechno podstatné řekl v předchozím článku, důležitost akce je tak značná, že si zaslouží, abych se z ní vyzpovídal i já.

Prestiž závodů může být různá. Můžeš jet lokální pouťák, můžeš jet Českej pohár, Svěťák a pak jeden ze závodů krušnohorskýho iLegal endura. To je prostě nejvejš. Většina z tý bandy enduro riderů celej rok vypráví pohádky o tom, jak nemá ráda závody, jak jezdí na pohodu, pro zábavu, nikam se nehoní, ale jak na iLegalu slyší “START” přepíná do race modu, okolní svět přestává existovat, pohled se zužuje na singletrack a jediný, na čem záleží, je dostat se na konec trailu co nejdřív naprosto za každou cenu. Je jedno, jestli skáčeš po šutrech velkejch jak gauč jen po ráfku, jestli tvý spocený ruce rozervává smrkový chvojí, zatímco žvejkáš bahno, nebo jestli se tě pokouší zakousnout pudl. Na to všechno v tu chvíli kašleš, protože tady jde prostě o strašně moc.


Uprostřed sobotní projíždky trati mé krušnohorské kosti začínají cítit přicházející déšť a tak rvu z RBčka X.0 přehazovačku, simuluju závadu a vyšlapávám přes sjezdovku zpátky na Bublavu. Těsně před první kapkou se s ďábelským smíchem zamykám do vyhřátého auta. Do nedělního závodu tak nastupuju usměvavý, suchý a pln sil. Vše se změní už v pár minutách.

Fešák trail je čistý zlo. Marty si zjevně vzal do hlavy, že musí postavit nejtěžší trail v celym vesmíru. Odstartuješ, za řevu ostatních riderů spadneš z cesty do nitra krušnohorský džungle a už se s tim pereš. Občas se zaseknu tak, že musim vycvaknout, nasměrovat kolo správnym směrem, něco přenýst a běžet. Ve chvíli, kdy se rozhodnu zase naskočit a jet, spadnu z toho znovu. Tohle neni jízda, to je prostě boj. Takovej pocit musí člověk mít při výcviku Navy Seals. Maximální fyzický vypětí v kombinaci s naprostou zoufalostí. Zlej trail kolem potoka přechází ve zpevněnej náhon a začíná se šlapat. V hlavě mi běží, jak tady musí letět třeba Perry. Projíždim vesnicí, periferně registruju štěkající vlčáky za plotem a najednou mi jdou po nohách, plot jaksi překonali. “Běžte domů!” Snažim se je spíš než zahnat ukecat.


Výšlap na 50-50 je dlouhej, ale limit je milosrdnej. Vím, že mám spoustu času a tak šetřím síly a čekám, jestli mě dojde někdo, kdo by mi nudnej výstup na vrchol zpříjemnil. Dohánějí mě hned 3 rideři – Perry, 200kláda a Škárna. Času je nastřádáno dost a tak plánuju nahoře pod skálama na sluníčku posvačit, oddychnout si a připravit se na fifty-fifty, kterej po nočním dešti tipuju spíš tak na ninety-ten. Jenže nahoře je Štefan a neoblomě se sobě vlastní lhostejností v hlase prohlašuje: “Za minutu pojedeš.” Mám nastřádanou skoro čtvrhodinu, ale nakonec ho ukecávám jen na dvě minutky. Pusu mám narvanou sojovym sukem. “Máš 20 vteřin.” “Ty debile!” mumlám s plnou hubou, zacvakávám se do pedálů a jedu. Nahoře před trailem se už dusim. Fifty je výživnej. Občas kola v mokrym traverzu podjedou. Vlastně ne občas – každou chvíli. Rychle se sbírám a běžím, načež se rozplácnu do bláta. Tohle se samozřejmě několikrát opakuje.

Monkey, to je kraslická ikona. Trail, kterej dokazuje, že i v těch největších šutrech, kde by o nikdo nečekal, může bejt stopa, která má flow. Jenže se k němu počítá i příjezd a ten je po hodně měkký a po dešti lepivý lesní cestě. Každý otočení klik bere sílu a téměř se nemění v pohyb vpřed. Občas je tu bahno hluboký po nábu a roztáhlý v celý šíři. Tak nějak podvědomně očekávám pod hladinou krokodýla. Konečně jsem na trailu a hned na začátku před sebe pouštím 200kládu. Nedokážu se ho držet a ani ho sjet po té, co v půlce píchne přední. Letí strašně. Dole mu ještě dělám technickou podporu – jedeme totiž na vítězství – za což mě pak dost žene na přesunu, nemáme kvůli výměně duše moc času.

Na LP trail jsme zajeli tak dva týdny před závodem, odházeli pár stromků a zklamaní si projeli už spíš pozůstatky značně zašlý cesty. Jenže Lepo pak vzal rejč do ruky a komplet to vyklidil, našejpoval a připravil naprosto parádní poježdění.V závodě jsem si celkem pamatoval, co kde následuje, krásně mi vycházeli zatáčky a úplně jsem se v duchu chválil, jak mi to jde. A pak přišla asfaltka, kde obyčejně nakládám bike do auta. Tentokrát jsem ale musel zmáčknout páčku sedlovky a začít dupat. Roztáčím kola jak dráhař, řadím velkou pilu a secvakávám kazetu dolu, jenže řetěz z klik padá. Budu si holt muset vystačit se středním převodníkem. Po několika protočeních je mi jasný, že si s ním vystačím naprosto v pohodě. Po chvíli je mi jasný, že to nebude tak horký a vzadu si postupně podřazuju. Mám za to, že tady někde má etapa končit, ale silnice se jen pořád víc zvedá a pokračuje. Támhle někdo stojí. Jasně, u toho zastavim a zapíše mi čas – to se ještě dá. Osoba o mě nejeví sebemenší zájem, zřejmě jde o domorodce a konec je někde dál. Sakra. Co se na trailu podařilo, na silniční časovce bylo naprosto smazáno.


Easy trail je hezkej, houpavej, zamotanej mezi stromy. Vede k němu taková nevinně vypadající stoupavá polňačka. Odpaluju start, podřazuju, podřazuju, rychlost se stále zmenšuje. Tam, za tou zatáčkou na horizontu, se to přece láme a už to pojede. Už jen pár metrů! Jenže tam se to láme ještě trochu nahoru a fakt to nejede. Moc bych chtěl letět kupředu, ale nohy neposlouchaj, skoro stojim. “Vy čůrá…,” komentoval tuhle zatáčku po dojezdu Schwara: “A to jsem už trochu vychladl, měl jsem pro vás přichystáno mnohem víc.” Tenhle měřenej příjezd k trailu je na závěr prostě dost. Následuje ale houpavá zatáčková pohádka, která každýmu musí spravit náladu.


Vtěšina riderů už sedí v cíli. “Taky po tobě šli psi?” “Na Fešáku jsem 3x zabloudil.” “Ta poslední zatáčka tam nahože? Tam jsem myslel, že už chcípnu.” Jeden druhýmu skáče do řeči a všichni si naprosto rozumněj – zažívali totiž přesně ty samý pocity. Podle předpokladů vyhrál Honza Škarnitzl, druhej byl Rob, ač se to snažil naprosto zbytečně skrývat a do vyýsledkovky se nenapsal, třetí skvěle 200kláda. Souboj s Perrym jsem projel – má našlapáno a dal mi tu dost, všechna čest!

Nemůžu si odpustit pokárat skolovskou crew, jejíž čest hájil jenom Křižák. Oni tam pořád stavěj a jezděj jako o život a na závody je nikdo nedostane, natož aby udělali vlastní sokolovskej race. Já byl skončil rozhodně níž než loni – šlapání přibylo a to mě rozhdně nesedlo. Jde to XC smerem… Jenže takhle to rozhodně na mym hřšti nebude a Perry to bude mít sakra těžký obhájit:) Zatím to vypadá na rekordní celkovou dýlku i technickou náročnost a 7 erzet. Protože jak dosáhnete fyzický náročnosti v enduru? Ne tím, že ke všemu přilepíte přejezd, ale prostě tím, že těch technickejch trailů dáte za sebou tolik, že všichni budou padat na držku. Krušný hory nejsou pro děti.