ETBikez Camp 2011

O místa na Campu byla vždycky skoro bitka. Poptávka převyšovala nabídku a nebylo možný vzít všechny, kdo chtěli. Spousta lidí nám pak na netu nadávala, že si to děláme jen pro kámoše. Jo, děláme. A rádi. Loni, kdy byl Camp jen na jaře, se to ž začlo trochu lámat a lidí se nehlásilo tolik, co obvykle. Těžko říct, jestli hlavně pro to, že dost stálejch návštěvníků postupně přešla na jinej styl ježdění, pro to, že bikovejch lákadel je všude pořád víc a víc a sezóna prostě není nafukovací, nebo jestli se toho už všichni tak nasytili. Každopádněletos zájem zase o trošku poklesl. Přesně na takovou úroveň, že bychom se do jednoho busu nevešli a dva nezaplatili – to mi v kombinaci s tím, že se nenašel sponzor, který by byl ochoten část busu zadotovat, přidělalo trochu starostí.

Lidi se neustále přihlašovali, odhlašovali, měnili počty stylem: “Jsme napsaný čtyři, ale vezmem ještě někoho, jo?”
“OK”
“Jo a z těch čtyř přijedou jen dva.”
“Takže chceš vlastně matematickým příkladem říct, že bude místo čtyř tři?”
“Jo, vlastně jo.”
Pravidla, kam se přihlašovat, jsou daný a sloužej k tomu, abych to měli všichni co nejjednodušší. Stačí na určenej mail napsat “jedu”. Přesto mnoha lidem přijde jednodušší velice kreativně použít jinej komunikační kanál a napřed se přez něj zeptat, jestli to platí i pro ně. Další se rovnou naserou, že tam nejsou automaticky, případně pro ně není připraven červený koberec a začnou nezúčastněným lidem posílat nenávistné maily. Hledaj prostě za každou cenu nějakou konspiraci proti nim.

A vždycky, když to začalo vypadat buď na pohodlný zaplnění obou busů nebo na to, že se naopak vejdeme do jednoho, situace se během pár hodin naprosto zvrátila. Volaj rodiče, kdo že bue celej víkend zodpovědnej za jejich malý děti. Cože? Kdy že jsem se to stal pionýrským vedoucím? Nechci! Dost lidí se samozřejmě přihlásí a pak neřijede – to je tak vždy. V jednu chvíli už mě musel 200kláda přijít uklidňovat s flaškou zelený, že tomu necháme volnej průběh. Řádky výše neberte jako moje stěžování – je to spíš takový vysvětlení toho, co se dělo v sobotu ráno.

Páteční přípravy těsně před Campem jdou nebývale hladce. Během deseti minut dolaďujem část zapadanýho Vlčího trailu, suchý stromy na oheň nacházíme nezvykle blízko, oheň se daří zapálit na první pokus, plachtu na přístřešek natáhnout bez jejího roztrhání, prostě všechno jde neskutečně snadno. Lidi pomalu přijížděj, sedaj k ohni a začínaj popíjet. Jde vidět, jak stáří lidi kultivuje. Kde jsou ty doby, kdy ještě nad ránem stáli lidi v zapálenym grilu a jelikož došly panáky, exovali aspoň hořčici? Já dělám řidiče, takže se celej večer urputně bránim Filipovi snažícímu se vyměnit mi nealkoholický piva za ty ostrý.

Kemp se sobotního rána probouzí vždycky těžce jak Michal David po nočnim představení se “správnym týmem”. Navíc aut je tu snad sedm, takže plán je jasnej – utvořit jednu společnou skupinu. Nevím, jak je to možný, ale z těch sedmi aut je za chvíli plnej vozejk kole a lidi pořád odněkud přibývaj. Moc děkujem Márovi, kterej vytrhl trn z paty a odvezl nějaký kola dodávkou. Zkoušet část už naloženejch bikerů donutit kola sundat a počkat na další bus by asi nebylo dobrý. pravidelnejch

Díky tomu, že spousta pravidelnejc návštěvníků tentokrát nedorazila, tu je asi největší podíl lidí, co jsou tu poprvý, jakej kdy byl. Dost napjatě čekám na reakce – nevím, kdo sem jel s jakou představou. Zvědavej jsem třeba na bandu ze Špičáku. Jak ž to tak ve velký skupině bejvá, rozjíždí se šampionát v píchání. S tím se ale asi nedá nic dělat a holt se občas čeká, než si to lidi spravěj. Jezdí se taková ta naše klasika, obávanej trail “Zlomená čelist” kterej je trochu víc v XC stylu nakonec proti mýmu záměru vyškrtla příroda, když ho přes zimu zakryla desítkama statnejch smrků, takže ani se sjezďákama snad nemaj lidi problém. Vždycky se snažíme nějak program spestřit, letos jsme s 200kládou obnovili oldschoolovej trail s dropem a myslím, že Čerwovo docvaknutí na hranku tady mělo značnej úspěch.

V neděli stavy jako vždy trochu řídnou a vejdeme se konečně do jedný skupiny. To nám umožňuje udělat s Robem hecovací skupinku, protože “Everything is a race” že jo. Ten kluk si na mě asi zkouší psychologickej útok, kterej rozjede na příštim iLegal Enduru. Když už asi popátý při výjezdu rozjíždí song “Okolo Frýdku”, vím, že mi Trnka bude znít v hlavě ještě celej tejden. Občas odpadám díky tomu, že smíchem rozechvělý svaly už neudržej bike ve správnym směru. Gumovačka trailama dolu, spurty na pásku nahoru – tak to má bejt! “Robe, tys mě neuvisel! Co mi k tomu řekneš?” Je krušnohorsky vlhko a všechno to nějak víc školí. Neděli si užívám, jezdim s váma fakt rád. Lidi si odpouštěj tradiční “Už tam budem?” “Musíme až nahoru?” “Kudy si to jde zkrátit?” a když Maverick dostává nápad, že s pár dobrovolníky před poslední jízdou vychrtíme ještě na Horní Boubín, přidávaj se úplně všichni. Super – většinou lidi ojebávali Boubín celej a radši se vozili po asfaltce až k Rose. Remcaj – vůbec ne překvapivě – pouze místní frýrajtrs.

Lidi pomalu odjížděj, myse na závěr dne cpeme ve Schwarzu a nějak zjišťujeme, že toho ještě nemáme úplně dost, takže jedeme po ose na Myší díru. Jo, bavil nás ten víkend moc.

Camp v současný podobě pravděpodobně definitivně končí, a jak to s ním bude dál, ještě uvidíme. V říjnu ho každopádně nahradí iLegal Enduro race.

Foto: 200kláda a Rob trnka