France trip 2010 podruhé

Tohle místo tě prostě dostane. O oblasti Portes du Soleil na francouzsko-švýcarských hranicích toho bylo nejen na tomhle webu napsáno už mnoho, takže nemá smysl pořád dokola opakovat, co všechno tu je. Jednoduše nikde v Evropě toho není na jednom místě tolik a je to tu až neuvěřitelně dobrý. Tečka. Takže se není až tak čemu divit, že jsem si po červencových čtrnácti dnech tady do Česka v podstatě jen na chvíli odskočil a koncem srpna se sem ještě aspoň na týden vrátil. Dodávám, že mezidobí jsem proložil pár výlety do rakouských a německých parků a pčed blížícím se Enduro Race dost najezdil na našich trailech. Den bez biku prostě nemá smysl. Už tradičně jsem na francouskej trip koncem léta vyrazil s 200kládou. Jeli bychom klidně ve dvou, ale nakonec se přidal ještě Čerw. A jelikož Perryho XC kamarádi jezdí jenom za humny a jemu se zastesklo po vyšších kopcích, přidal se i on s tím, že si tam bude šlapat po ose bez lanovek. Hodně odvážnej plán. Čerw celou dobu remcal, že to drncá, že je tam málo skoků a těšil se do Rokytnice, zatímco Perry pracoval na svých grafech, aby měl čím ohromovat na facebooku. Ale stejně mám ty kluky rád  a naše každovečerní čtyřmužná party “vypij si 2 piva a nejpozději v 10 padni znavenej do postele” byla určitě zábavnější, než kdybychom byli jen dva. Takže ař se Perry vyléčí z jeho momentální sněhofilie, klidně s ním začnu opět kamarádit. Jak už jsem zmínil, o ježdění tady jsem popsal už hodně obrazovek, takže vám teď radši odvyprávím jeden příběh – hrdinsky jsem se pro vás na vlastní kůži pustil do testu francouzského zdravotnictví. Od rána se proháníme po neskutečnym množství tratí v Chatelu. Střídáme ty, co bavěj mě a na kterejch Čerw neustále nadává, s těma, co bavěj jeho a po jejichž projetí na lanovce já jen tupě naštvaně zírám do blba a přemejšlim. No každej si tu něco najde. Zrovna jedeme “Bike Patrol” – zrádnej strme trail v sypký ostrý břidlici, nad kterym by už správně neměla vést trať žádná. Jenže spatřujeme kluka vysoko na skále, jak sedí a řve: “help”. Nechápem, jak se tam mohl dostat, vylézt k němu každopádně nejde. Kluk samozřejmě rozumí jen tý žabožroutí hatmatilce, navíc vypadá, že je v šoku, takže stejně nepoví nic. Čerw s 200kládou se vydávaj na záchranou akci, já jedu sehnat pomoc. “Hej, tam nahoře na skále je kluk, asi je zraněnej – vypadá, že se nemůže hejbat a nejde ho dostat dolu.” “Ouuuuu!” vlekař přestává nakládat kola a chytá se za hlavu. “No tam, nad Bike Patrol.” “Ouuuuu, nouuuuu!” “Rozumíš, jo? Musíme tam zeshora dostat nějaký záchranáře, potřebuje pomoc”" Vlekař cosi žvatlá do vysílačky, ukazuje, že je to “good” a jde si po svý práci. Nejsem si jistej, jeslti vůbec pochopil, co se děje. Koukám na plán tras a jedu se tam zeshora mrknout. Cesta lanovkou mi přijde jako věčnost. Pípne mi SMSka: “Jedu večer do Nejdku na traily – nepřidáš se? Černoch” “Rád bych, ale jsem zrovna na lanovce v Chatelu. Užij si to. RB” Ale rychle zpátky za tim zraněnym Frantíkem. Spěchám, samozřejmě to jedu v kuse, navíc jsem celej roztěkanej. Kluk nikde. Chci teda aspoň co nejrychleji dojet dolu a zrušit záchranou akci – třeba mě vlekař přecejen pochopil a už sem míří vrtulník. Zkracuju si strmou zatáčku přes vnitřek, ale tam je v bahně díra a už letim přes přední kolo pryč. Cejtim, jak se ruka boří do kyprý hlíny, zůstává tam a zatímco tělo pokračuje dál, prst se zasekává. Vim, že je něco špatně. I přes rukavici vidim, že mám ruku jako Glum. V tu chvíli to nebolí. Hlavou probíjhají myšlenky o tom, že s ježděním tady je asi konec, že když to bude zlomený, nestihnu ani Enduro Race a že je to celkově v pr… Ještě mě napadá, jestli to zkusit rovnou nahodit. Chytám konec prstu, ale naštěstí si to hned rozmejšlim – přecejen netušim, co s tím je. Dobelhat se s kolem dolu po takhle strmý trati jen s jednou rukou je porod. Jet se nedá a když ho vedu, tak mě co chvíli stáhne k zemi. Ruka přichází k sobě. Dole už kluci vysvětlujou týpkovi, co má park na starosti, co se vlastně stalo a že Frantík se nakonec vzpamatoval a vydrápal se zpátky nahoru. Furt nechápe, kde že se tam vzal, když nad Bike Patrol není žádná trasa, takže mu vysvětluju, že tam přelezl zátaras a vydal se nějakou neoficiální pěšinou do lesa. Pořád se mluví o tom, nějak se nedostávám ke slovu. týpek už se loučí, že je vše ok, ale zastavuju ho se slovy: “Sorry, but I have another problem…” “Jé, to jsi měl říct hned. Jste tu autem?” “Ne, auto je v Les Gets.” “OK, takže my můžeme pro tebe udělat to, že ti tu u nás zamkneme kolo a zavoláme hasiče – to je zadarmo. Ty tě svezou do města na rentgen, podle toho ti to tam buď spravěj, nebo tě odvezou do nemocnice tam nebo tam (chrlí na mě francouzský nesrozumitelný názvy). Kámoši sem pak můžou přijet autem, ok?” a už přivolává hasiče. Tenhle týpek tu shodou okolností pořádá Mountain Style, takže když zjistil, že jsem tu letos už podruhý a že jsem tu na MS byl, bavíme se o tom, jak jsou ostatní slopestyle akce proti tomuhle teplý, jak jim letošní sezóna skvěle vyšla, o parcích tady i v ČR a už se sem s majáky řítí hasičská jednotka. Je to něco jako naše sanitka, jen z toho vyskakujou tři požárníci v naleštěnejch šněrovacích holinkách. Začínám si připadat, že je kvůli tomu prstu fakt zbytečně povyku. Cpou mě dovnitř a už se řítíme serpentinama kamsi dolů. V autě mě napojujou na nějaký diagnostický přístroje, zjevně si myslej, že každou chvíli umřu. Musim říct, že mě to trochu stresuje – přecejen všechny ty americký seriály jako Emergency člověka zdeformujou. Jeden z hasičů umí “základy” angličtiny, takže se mě co minutu po upřeném pohledu na čísla na monitoru významně vyptává: “OK?” a snaží se meztím vyplnit dotazník. Radši mu ho beru a vyplňuju sám. Přes skla nejde vidět, takže vůbec nevím, kam že mě to vlatně vezou Vykládaj mě u domku kdesi ve vesnici. “Bon Jour, jsem doktor Jean Paul Marcou.” V garáži má rentgen a asi jako tak půl promile Francouzů umí dobře i normální řeč, což je v těhle končinách fakt nezvyklý a oceňuju to. A chová se tak nějak úplně jinak než českej personál, kterej si mnohdy myslí, že jsou pořád osmdesátý léta a oni jsou na OÚNZ a musej za každou cenu trhnou doktora Štrosmajera, což mi zprvu přijde taky divný. Všichni tři hasiči dychtivě zíraj, co se bude dít. Doktor před nima zavírá dveře, když rentgenuje, ale hned jsou zase vevnitř. Doktor bere prst, že ho nahodí. Hasiči ani nedutaj. Trochu to lupne. “Ouuuuu!” hasiči sborově zařvou. Díky, byli jste skvělé publikum. Doktor dělá druhej rentgen a kasíruje o 120€. Normálně mě pustí dojít si do bankomatu – asi ho ani nenapadne, že v Česku by se mu s penězma asi nikdo nevrátil a ještě by odjel na jeho nezamčený motorce, kterou má před domem. Taky mi to přijde divný. Kluci ještě jezděj, takže začíná trochu bojovka – netuším, kde že to vůbec jsem a jak se dostanu zpátky. Jak už správně tušíte, domluvit se s řidičem autobusu nelze – ač každáho pozdraví a snaží se tvářit mile, mluví zase jen tou jejich řečí. Takže mě veze do centra Chatelu a ne k bikeparku, jak jsem předpokládal. Před měsícem jsme se odsud s kolama vraceli tak dvě hodiny, loni, kdy jsme neměli ješt tak vychytanou cestu, tři. Naštěstí chytám nějaký anglány, který vypadaj, že do parku taky potřebujou a šlapat by se jim to rozhodně nechtělo… A zjišťuju, že mezi tratěma dole v Chtaelu a bikeparkem Chatel pendluje zadarmo cyklobus. Fajn. Jinak ten socialismus tady kolem funguje neskutečně – s tou levnou permanentkou do parku tu můžete všema místníma busama zadarmo, jinak za euro. Kamkoliv. Den se chýlí ke konci, tplota ve stínu začíná nepříjemně klesat, můj iPhone posledních 20% baterky signalizoval už dávno, poslední tyčinku z batohu jsem dávno sežral. Čekám. Čekám někde na křižovatche v Chatelu, kam jsem ve snaze ušetřit 200kládovi, kterej mě jede vyzvednou, kus cesty. Skomírající telefon a nemožnost udat přesnou gps polohu mě trochu děsí – i smsky se snažim podvědomě tak nějak psát krátký – je logický, že málo písmenek sežere míň energie. O volání se radši nepokoušim. Maluju si budoucnost asi takhle: najít bankomat, najít zdroj jídla, najít teplej nocleh, ráno se pokusit dostat domů. Mám tohohle dlouhýho dne už tak akorát, když zachránce konečně přijíždí. Ač se to nezdá a s pomocí biku, gravitace a lanovek jste tu přes pár údolí hned, autem je to celkem zajížďka a výlet LesGets-Chatel a zpět natočil na tachometru asi 80 km horskema motanicema, kde zaručeně začnete mít chuť na Kynedril. Vykloubenej prst mi vystavil stopku, takže jsem druhej den vzal perryho mapu, foťák, plechovku piva a v sandálech vyrazil za nádhernýho počasí na horskou tůru. Musim říct, že má fakt něco do sebe jednou se na ty kopce kouknout taky v klidu, bez “Race mode” spěchu a maximálního soustředění jen na to, co je před řidítky. Jenže další den při focení Čerwa s Vítem už zase hodně silně pociťuju, že bych rád taky a další den na to přes bolest sedám. Českej doktor se mě později zeptal: “Měl jste to zafixovaná aspoň 4-6 týdnů.” “No, no, když… ty Alpy tam! Bike! Sundal jsem to asi až druhej den.” Perryho report zde!