Serpentýny z Morzine do Avoriaz jedem dolu v maximálních kulích, kdy v zatáčkách podíždíme auta, minimálně čtvrthodinu. Je to přesně ten kopec, který bych nikdy nechtěl jet opačně. Byl by to neskutečnej boj.
A právě tímhle stoupáním končí bezmála dvousetkilometrová etapa Tour de France. Je pondělí, do závodu zbývá bezmála týden. Silnici přesto začínají lemovat karavany. Fascinuje mne, že si někdo vezme týden dovolené, bydlí celou dobu u silnice a čeká. Čeká na těch pár vteřin, kdy to kolem proletí. Kdy bude mít možnost zachytit krůpěj Contadorova potu nebo na okamžik zahédnout Toho ve žlutých brýlých. Silnice se všude čistí, asfaltují, válcují. Asfalt musí bejt černej, čáry bílý, tráva zelená, Francie musí na Eurosportu zkrátka vypadat dobře.
Je pátek, zbývají dva dny. SIlnice už je obsypána stovkami karavanů, poslední prázdná místa na asfaltu zaplňují nápisy, fanoušci v dresech oblíbenejch týmů sedí u monitorů a sledují právě probíhající etapu. Čekají, až to konečně dorazí sem. Je jisý, že to bude veliký. Kdyby na Champs-Elysées přistáli Marťani a Szarkozi s nimi podepsal mírovou smlouvu, bylo by to ve francouzských zprávách nejvýš na druhém místě. A kdyby jako v každym špatnym americkym filmu přistáli na plácku přd Bílým domem, nebylo by to ve zprávách vůbec. První je Tour. Na tom nezmění nikdo nic. Tenhle “závod” jsem vždy považoval spíš za přehlídku farmaceutických firem, ale začíná mě to přitahovat taky, je to neskutečnej fenomén.
Je neděle, den D. V Morzine jsou policejní manévry jak kdyby tu bylo zasedání Světový banky, hlavní most je oděn do žluté, každý parkovací místo je zabraný kamionem některýho z tůmů, kravanem, autem fanouška, kterej neváhal urazit třeba 1000km. Ulice jsou plný lidí, kteří čekají na těch pár sekund. Já ve sjezdovejch hadrech na Boxsteru v závěrečnym stoupání před Avoriaz vypadám poněkud nepatřičně. Lidí je tu už dost, vlajky z celýho světa, sluníčko peče a show může začít. Po prvních policejních motorkách, metařských autech a přenosových vozech začíná neuvěřitelná přehlídka kýče. Čekal jsem dost, ale tohle v televizi neuvidíte. Každý ze sponzorů vypravil kolonu polepených aut včetně nejrůznějších alegorických vozů. Všichni vyhrávají, mávají, rozhazují reklamní cetky. Vitel má sajdkáry, na kterejch šlapou na trenažerech žíznivý cyklisti, z kamionu lidi wapkou kropí krásky v týmovejch oblečcích, z dalších aut se sypou Haribo medvídci, kolona nemá kence. A když si člověk myslí, že už přijde závod, projede pár policejních motorek a jsou tu další reklamní vozy, kolona aut týmů, spousty škodovek, všichni vyhrávají, mávají, dostávají lidi do varu. A ty holky, co jedou připásaný na autech? Museli je shánět rok po celý Francii. Neskutečný. 90% policajtek v autech jsou blonďatý pětadvadíctky. Ani ty četníci na motorkách nejsou náhodní pupkáči, ale dobře vybraná četa opálenejch francouzskejch svalovců. Všechno musí bejt perfektní. Přijížděj pojízdný Tour de France Boutique, seskakujou holky a podbízivým způsobm známým z našich příhraničních silnic nabízejí žlutý trička a cetky s logem Tour. Marketing zvládnutej na jedničku, skoro bych si to koupil.
Karneval pomalu ustává, projíždějí už jen policejní motorky a auta nesutále kontrolující průjezdnost silnice, už se to pomalu blíží. Ticho před bouří. Nervozita davu stoupá, v televizích před karavany jde vidět, jak se peloton dere sem nahoru. “20 km! They’re comming!” Roj helikoptér na obzoru se začíná přibližovat. Už jen pár zatáček a jsou tu. Kolona policejních motorek dost nekompromisně vytlačuje lidi ze silnice, přesto se hned za nimy silnice opět zaplavuje davem. Každej chce vidět na čelo, každej che být úplně u toho. Za pár vtřin je to tady. Vrtulník sledující vedoucí skupinku jako velkej dravec pár metrů nad zemí žene stádo krav horskou pastvinou. Moře lidí se rozestupuje právě tak na řidítka a žene skupinku tří jezdců v úniku k cíli. Chvíle napjatýho ticha, další motorky a další závodníci. Jet v takový atmosféře musí bejt něco neskutečnýho. Jde vidět, že už toho mají fakt dost, ale když na vás fanoušci řvou z několika centimetrů, běží s váma, silnici pomalovali vaším jménem, nejde jet na 100%, musí se jet na 120. Nehledě na to, že jim vůběc se dostat na tuhle úroveň pomohlo mnoho zakázanejch látek, ti vychrtlí závodníci ze sebe teď ždímou všechno. Přes noc vyměněj krev a pojedou nanovo.
Kdesi v hloubi pole najednou jede někdo, kdo je jinej než ty ostatní. Dav utichá. Je to on? není to on? Je! Byl to vůbec on? Tenhle člověk má zvláštní privilegia. Každý jeho šlápnutí hlídá desítka opancéřovanejch motorek a neni lehký ho byť zahlédnout. Lidi by ho asi jinak umačkali. Letos sice už nejede na špici, ale nikdo v historii to nevyhrál sedmkrát za sebou jako On. On je tváří celýho tohohle závodu. Obrovská část světový populace zná jméno Armstrong, zatímco něco jako “Jagr” neslyšela nikdy.
To, na co tu někteří neváhali čekat týden, prosvištělo v několika vteřinách kolem. Mementem toho všeho bude následující den už jen pár rozmazaných nápisů na silnici a prázdný krabice od tisícovek prodanejch žlutejch Livestrongů. Cirkus se přes Alpy přesune dál k Pyrenejím, kde se to všechno rozhodne. Na jednoho se u Vítěznýho oblouku pak na chvíli upře pozornost celýho světa a jeho jméno se zapíše navždy do historie. Pak už se bude jen bát, jestli mu to nevezmou.
Serpentýny z Morzine do Avoriaz jedem dolu v maximálních kulích, kdy v zatáčkách podíždíme auta, minimálně čtvrthodinu. Je to přesně ten kopec, který bych nikdy nechtěl jet opačně. Byl by to neskutečnej boj. A právě tímhle stoupáním končí bezmála dvousetkilometrová etapa Tour de France. Je pondělí, do závodu zbývá bezmála týden. Silnici přesto začínají lemovat karavany. Fascinuje mne, že si někdo vezme týden dovolené, bydlí celou dobu u silnice a čeká. Čeká na těch pár vteřin, kdy to kolem proletí. Kdy bude mít možnost zachytit krůpěj Contadorova potu nebo na okamžik zahédnout Toho ve žlutých brýlých. Silnice se všude čistí, asfaltují, válcují. Asfalt musí bejt černej, čáry bílý, tráva zelená, Francie musí na Eurosportu zkrátka vypadat dobře.
Je pátek, zbývají dva dny. SIlnice už je obsypána stovkami karavanů, poslední prázdná místa na asfaltu zaplňují nápisy, fanoušci v dresech oblíbenejch týmů sedí u monitorů a sledují právě probíhající etapu. Čekají, až to konečně dorazí sem. Je jisý, že to bude veliký. Kdyby na Champs-Elysées přistáli Marťani a Szarkozi s nimi podepsal mírovou smlouvu, bylo by to ve francouzských zprávách nejvýš na druhém místě. A kdyby jako v každym špatnym americkym filmu přistáli na plácku přd Bílým domem, nebylo by to ve zprávách vůbec. První je Tour. Na tom nezmění nikdo nic. Tenhle “závod” jsem vždy považoval spíš za přehlídku farmaceutických firem, ale začíná mě to přitahovat taky, je to neskutečnej fenomén.
Je neděle, den D. V Morzine jsou policejní manévry jak kdyby tu bylo zasedání Světový banky, hlavní most je oděn do žluté, každý parkovací místo je zabraný kamionem některýho z tůmů, kravanem, autem fanouška, kterej neváhal urazit třeba 1000km. Ulice jsou plný lidí, kteří čekají na těch pár sekund. Já ve sjezdovejch hadrech na Boxsteru v závěrečnym stoupání před Avoriaz vypadám poněkud nepatřičně. Lidí je tu už dost, vlajky z celýho světa, sluníčko peče a show může začít. Po prvních policejních motorkách, metařských autech a přenosových vozech začíná neuvěřitelná přehlídka kýče. Čekal jsem dost, ale tohle v televizi neuvidíte. Každý ze sponzorů vypravil kolonu polepených aut včetně nejrůznějších alegorických vozů. Všichni vyhrávají, mávají, rozhazují reklamní cetky. Vitel má sajdkáry, na kterejch šlapou na trenažerech žíznivý cyklisti, z kamionu lidi wapkou kropí krásky v týmovejch oblečcích, z dalších aut se sypou Haribo medvídci, kolona nemá kence. A když si člověk myslí, že už přijde závod, projede pár policejních motorek a jsou tu další reklamní vozy, kolona aut týmů, spousty škodovek, všichni vyhrávají, mávají, dostávají lidi do varu. A ty holky, co jedou připásaný na autech? Museli je shánět rok po celý Francii. Neskutečný. 90% policajtek v autech jsou blonďatý pětadvadíctky. Ani ty četníci na motorkách nejsou náhodní pupkáči, ale dobře vybraná četa opálenejch francouzskejch svalovců. Všechno musí bejt perfektní. Přijížděj pojízdný Tour de France Boutique, seskakujou holky a podbízivým způsobm známým z našich příhraničních silnic nabízejí žlutý trička a cetky s logem Tour. Marketing zvládnutej na jedničku, skoro bych si to koupil.
20. July 2010 at 18.03
Vydej sbírku svých reportů v pevné vazbě prosím..
20. July 2010 at 18.17
moc pěkně napsaný
20. July 2010 at 20.55
Krása….ochh…:-))
20. July 2010 at 22.35
hodně dobrej report :-)
21. July 2010 at 5.45
Pěkný, moc pěkný. dnes po ránu příjemný překvapení si přečíst něco takovýho…dííík
21. July 2010 at 7.00
mooc pěkný čtení
21. July 2010 at 8.01
Velice strhující a kvalitně napsaný článek – ani nechápu, že jsem to tak zhltal ačkoli jediný nesilniční prvek byla zmínka o Boxteru. Smekám.
21. July 2010 at 9.11
super práce …
21. July 2010 at 10.26
parádní (přestože “šprckařskej” :-) report!
21. July 2010 at 10.33
Připojuju se, fakt dobře napsaný…
21. July 2010 at 11.02
no koukám jako blázen, asi nejvíc od Tebe letos Radku-supr špica:-)
21. July 2010 at 12.46
P.A.R.Á.D.A.
Jedním dechem…
21. July 2010 at 16.31
Díky, rozmejšlel jsem si to vždycky na silničnim sjezdu do Morzine, tak to pak bylo poměrně snadný naťukat.
21. July 2010 at 17.36
je to fakt hezký, klíďo to vydej knižně, a hlavně nevynech ty svoje větičky proti fotbalu a hokeji, něco mi totiž musí připomínat, že zas tak super report to nejni :)
22. July 2010 at 12.36
Tak jsem úplně náhodou narazil na report od Tomáše Rojíka o TdF 2005 – docela jsem se po letech zasmál.
http://www.neserme.com/story/tdf2005/tdf1.html
22. July 2010 at 12.56
crw: tak to je taky výtečnej report :-)))
22. July 2010 at 14.30
Hláška: “My si tady můžeme říct, že to byla taková trochu lepší lučina” mě zlomila… A pak zaklínadlo “Ulrich”.
23. July 2010 at 14.48
aaa, pěkně napsaný to je, parádně jsi popsal tu atmosféru, moc pěkný…..
jen si nemyslim, že by Jágra, jak píšeš, nikdo neznal..ale to je jedno…tvojí nenávist ke všem ostatním sportům kromě DH ti nikdo asi nevezme :D
Jinak to s tou přehlídkou farmaceutických firem, to je jak kdybych to četl ze článku na sport.cz, ze kterýho lidi usoudí, že by to mohl jezdit každej s takovou podporou :) to si nemyslim :))
23. July 2010 at 15.20
neuvěřitelný jak může bejt banda feťáků populární :D
23. July 2010 at 19.21
Danny: Ty máš šváru hokejistu, viď?;) Mě je jágr u zadku, původně jsme tam chtěl hodit nějakýho fotbalistu, ale musel bych googlit jména:) ale objektivně tohle ve světtě zas tak moc lidí, jak my si myslíme, nežere. I v Americe je ta slavná NHL až na 4. místě – baseball, basket a pravej fotbal tam vládnou víc.
Samo, že tohle nemůže zajet každej, ale zase bez tý podpory už je to hodně za hranicema lidskejch možností, to ti potvrdí každej doktor. A s tim dopingem – bejt takovýhle kontroly třeba ve fotbale, asi by se lidi nestačili divit;)
25. July 2010 at 10.13
lepšíš se .. tohle nemělo chybu .. nechtěl bys už psát jenom o žiletkách? ty tvoje reporty z bikeparků a závodů mě obvykle tolik neberou :-)
skoro mam chuť se tam někdy podívat a nasát tu atmosféru .. ale, jak píšeš, i pro mě zůstává nepochopitelný, jet takovou dálku kvůli pár vteřinám, kdy se to prožene kolem, proto to asi nikdy neudělám … ale je pravda, ža naživo to musí bejt hrozná morda .. kdysi jsem se byl jako kluk podívat v Ostrově na závod míru nebo co to bylo a už tenkát na mě udělalo dojem, jak se ten balík obrovskou rychlostí žene do zatáčky po dlažebních kostkách