ČPDH Klínovec

Léto se nám teprve pořádně rozjíždí, ale Český pohár ve sjezdu horských kol se nám třetím závodem již přehoupl do své druhé poloviny a za 14 dní v Karlovicích už bude prakticky hotovo. Letos jsme trať nedělali my (o důvodech si můžete přečíst na konci reportu ze Špindlu) a chopila se toho Chomutovská banda. A pojali to značně v retro stylu – skoro všude se využívala stará trať, věšechno rychle, rovně, občas přibyl nějakej kiker – k dokonalý ilizi 90. let by scházelu už jen, kdyby se vrátil Vlasta Tlašek s Frantou Mrázkem, Filip Matuš by se přihlásil do juniorů a Martin Srba do elity. Byl jsem z toho ze začátku rozpačitej dost. A trochu nerad přiznávám, že mě to ale během soboty začlo bavit. Prostě Klínove je pořád dobrej, s tim mlíko daný o kousek jinam nehne. Mně teda tenhle styl tratí, kde to držíš rovně v kulích ve volnym kamení totálně nesedí, což se více než obvykle projevilo na výsledku, ale objektivně z “novinářského” pohledu – aspoň to po Špindlu bylo hodně jiný, různorodost poháru je vysoká. (Neplést s úrovní, ale nepředbíhejme…) Jo a taky je, myslím, hodně dobře, že největší blbost – vést začátek tratě oldschoolově rovnym singlem pod lanem, neprošla. Klínovec – 3rd CP DH from Jakub Fiser on Vimeo. Clodenní hoblování jedný tratě už mě nějak nebere a tak jsem do auta nacpal i Monstera. Co se stane, když během deště po DH tréninku stihneme na chatě 4 rychlý piva a pak se vydáme na podvečerní hodně technickou enduro projížďku kolem Blatenskýho příkopu? No zaplavu si v Blatenskym příkopu přece! Dále večerní příprava na chatě sestává hlavně z masa, piva a a AC-blesk-DC, Jiskřič trénuje šipky do prázdnýho bazénu. Obávanou Kolibu snad poprvé vynechávám, už minule to nebylo, co dřív. Závod se bez toho, aby na něj někdo aspoň něco dal, prostě udělat nedá. A važme si každýho, kdo se tak rozhodne učinit a nezasponzoruje radši bandu simulantů vlažně se pohybující po trávníku. Každý sponzor chce za své peníze být aspoň trochu vidět, ale sebrat se uprostřed tréninkovýho dne a vydat se do vzdálenýho Jáchymova neni úplně ideální. Dost závodníků to nese fakt špatně. Mně už se pak ani jezdit nechce a jel bych na chatu, jenže zase musím čekat na povinnej trénink, kde mi musí udělat čárku až dole, aby viděli, že jsem asfalt řádně potrénoval. Ano, sjezd se opět jel po silnici a cíl byl daleko, předaleko za koncem tratě. Prý, že tam je mnohem lepší atmosféra. Byl jsem se několikrá podívat u hrazení za cílovou čárou, abych si informaci o skvělé atmosféře ověřil a vždy jsem včetně sebe napočítal jednoho člověka. A rámusu moc nedělal. Jo, ke konci bylo cca 20 lidí v posledním lese, ale tohle se dalo udělat i nahoře na sjezdovce – a o ani nemluvě o diváckym kotli, který by šel s malou trochou snahy vytvořit u Vancouveru. Nebudu už do toho ale rýpat, protože o tom vím prd – zda se jde správným směrem nejlíp ukazuje počet závodníků i diváků. Je nedělní ráno, pomaloučku snídám před chatou v lesích, na trať se mi zrovna dvakrát nechce. Na ETBIKEZ.com zjišťuju, že je trénink do 10.00 a plánuju si vyrazit tak, abych se stihl svézt před koncem a netvrdnul půl dne v depu. Lanovka mě trochu brzdí, nicméně v 9.48 jsem připravenej na startu a hodlám to sešoupat rychle k lanu a jet zase nahoru. “Trať je zavřená.” “Cože?” “Trať je zavřená.” “Kolik je hodin? Trénink je do 10.00, ne?” “To je ZMĚNĚNÝ.” “A můžu vědět, kde je to napsaný?” “Petr Marek vydával na začátku sezóny komuniké.” Komedie. Nic psanýho, k čemu se dá kde dostat, prostě neplatí, je potřeba chodit před začátkem sezóny za PM a pozorně poslouchat, zda něco nějak nezmění. Jasně, je logický, že by to mezi koncem tréninku a začátkem první jízdy chtělo pauzu, ale když někdo není schopen po 20 letech praxe napsat časovej harmonogram, kde by na to pamatoval, asi mu fakt není pomoci. Nahoře se chvíli zakecávám s Robem T a Filipem M, času je tak akorát ještě se aspoň rozhejbat na žlutý FR cestě a stihnout lano na start. No, to bych ale nesměl cestou píchnout. Vidim, že když o stihnu, bude to fakt just a tuším, jak si na mě ve startovní budce smlsnou. Výsledky budou podrobněji rozebrány na mtbs.cz, nebo se rovnou podívejte na poharmtb.cz, takže jen ve zkratce co si pamatuju (neověřeno): Martin Srba hezky vrátil Mirečkovi Špindl a ukázal, kdo umí jet nejrychlejš. Zeleňák  jede strašný peklo. Takový, že až na jednoho experta by ty fully mohli všichni prodat – nepomůže nám nic. Když jsme u těch expertů – v semi byl nejrychlejší Kája Šliksbír, ve finále Filip Hlaváček – ten si vyslechne hodně keců, že si to postavil pro sebe. Nejrychlejší ženou jako vždy byla Helena Kurandová, tentokrát v opravdu prořídlé konkurenci. Nejnaspídovanější děcko je Ondra Štěpánek, druhej dojel Koule. Nejrychlejší čas úplně ze všech měl Matěj Charvát, 2. Adam Vágner, 3. Filip Matuš, 4. Ondra Bárta, 5. Jirka Gergel. Konec elity jsem sledoval v posledním lesíku a co tam někteří předváděli, bylo fakt neuvěřitelný. Nejvíc se mi líbil styl Ričího Smolinskýho, kterej bych přirovnal k hopíku v pračce. Nechápu, že jde něco takovýho ustát. Gratulace ode mě všem. Více než výslekdy oficiálních kategorií ale všechny zajímá Loser Cup  nebo ne? Takže vězte, že v semi jel Lukass značně vyčerpán z předešlé noci opravdu hodně tragicky, ale radost mi hodně rychle zkazil rezolutním konstatováním, že počítáme pouze fináko. V tom jsem mu i přes můj tragický čas  nadělil 4 vteřiny, ale bohužel to pro malý počet startujících dalo jen jedno místo. S takovouhle budu muset vymyslet nějakej závod ještě v prosinci, abych sjel jeho náskok. Za 14 dní se jede MČR v  Karlovicích, místo čehož vám z mnoha důvodů ale přineseme spíš report z Les Gets. Po tomhle víkendu dost zvažuju, jestli mě ČP ještě vůbec baví a nerozšířím řady závodníků, kteří se na to už vykašlali. Myslím, že pokud pojede i nadále vše ve starých kolejích, startovka se bude moci brzy tisknout na jedinou A4. Dovětek: Díky tomu, že mám tenhle kopec fakt blízko, už někdy v pět odpoledne usínám doma v křesle. Volá 200kláda, že jedou projet novej trail, kterej teď děláme, že to 10kláda ještě neviděl. Ale mě se fat nechce, jsem totálně mrtvej. Chvíle váhání, klopím do sebe litr koly, beru Monstera a už jsem zas na kole. Po prohranym závodě se holt musí začít hned od začátku, ani minuta nesmí přijít na zmar. Honím se do kopce ve chvíli, kdy ostatní ještě sedí v autech. Ostrej krušnohorskej výjezd nad traily, kterej si měříme, stahujeme rekord o celý tři minuty na 37 min. Na nejdeckym Enduro race fakt všichni chcípnou.