A jakej byl váš víkend?

Zima, která již stihla na chvíli vystrčit své ledové růžky, sice na chvíli ustoupila, ale vím moc dobře, že se blíží. Je teda zapotřebí využívat každýho dne, kdy je možný jezdit. Teplota okolo nuly nás teda nemohla odradit. Ale hezky popořádku – začněme pátkem.

V pátek je na bikování fakt hnusně. Psa by sice klidně vyhnal, ale brodit se v dešti na biku stříkajícím blátem se mi nějak neche, takže to jistí jen hoďka běhání a hurá na hlavní bod pátečního programu – vyhlášení Repulse České Fourcross Ligyv Plzni, což je jen jiný název pro totálně zvířecí Jagermeister party. Cestou nabíráme Terry, aby bylo kde vystavovat logo ETBIKEZ. Party je jako vždy zlá. Během chvíle dostávám snad pátej welcome drink, do toho pijeme zelený, jamesona, zaujímám pozici přímo u Jager pípy, kde mi pošvi s JC neustále strkaj další zkumavky s jelenem, nakonec to pijem jako vždy rovnou z flašky. První kapela řve do davu hodně solidně, druhá je, řekněme, hodně alternativní. COž je ale díky množství panáků dost fuk. Na ústupu se napřed v deseti lidech rveme do Jirkovo Espace, nakonec mu jedinej trochu rozumnej člověk bere klíčky. Já ho hecuju, ať mu je vrátí, že už takhle nalitej dneska stejně najezdil dost. Z auta ven a probíhá rvaní Pošviho do popelnic a asi půlhodinová procházka totálně vymrzlou Plzní. Tady Wendelín a spol. pokračujou v místí piškotéce. Teda, takhle narvanej podnik jsem dlouho neviděl – v západočeský metropoli holt disco hodně frčí:o) My to otáčíme a dáváme si další mrazivou procházku. Někde mě tam nechat, jistojistě umrznu na lavičce v parku, protože fakt vůbec nevím, kde to jsem. Pošvimu pořád tvrdím, že je to Praha. Party nijak nezaostala za těma, který letos doprovázely celej roční Repulse ČFL – doufám, že hostesky od jelena budou všude i příští rok.

Všechny fotky z party by Ondra Kinkor zde.

V sobotu nakládáme s 200kládou RBčka do dodge a vyrážíme na dvoumužný trip do Kraslic. Místní na nás kašlou, někde fotěj, točej v Austrálii nebo už stihli přepnout na zimní režim a tak jim projíždíme lokality sami. Pro začátek parkujeme pod Monkey trailem, zvedáme sedla a dáváme si výjezd na jeho start. Jarní illegal enduro race, kterej se tu pojede, prostě musíme vyhrát;) Monkey jedu už poněkolikátý, ale pořád se nedá říct, že bych to měl pod kontrolou, nebo alespoň věděl kudy. Rob to postavil pěkně zákeřný. Člověk nikdy neví, co ho za poměrně hojně rozesetejma obrovskejma balvanama čeká, dokud z nich neseskočí. Občas zjistí, že tam byl sjezd, kterej ho teda hezky pokopal, nebo naopak nečekaně velká díra, kam se zapíchnout. Lidi, kterejm se na RB Campu nelíbí “Myší ocásek”, protože je to moc technický, by tady fakt zabrečeli. Mmám to tu rád. Z Monkey trailu se přesouváme do Kotelny v Rotavě. Nebyli jsme tu roky. Z malý lajny skoků je lajna velká, z velký obrovská. Je to ve srovnání s ostatníma dirtjump lokalitama v kraji, který se s velkou slávou postavily a časem rozpadly, překvapivě udržovaný. Je fajn, že se dá autem přes bordel překrosit až ke skokům. Je dobře zamčený, ale jsem rád, že je na něj vidět. Už totiž vím, jak se cítili jezdci závodící brazilským slumem na poslední Red Bull akci. Tahle zapadlá krušnohorská paneláková vesnice si totiž s těmi nejostřejšími předměstími kriminalitou nejvyhlášenějších světových metropolí nezadá – bezprizorní hloučky nepřizpůsobivých občanů jsou tu všude. Dirty ale parádní, pěkně špičatý. 200kláda mě baví tím, že se neustále snaží naskákat velkou lajnu. První skok je ale velkej moc, takže ho chce bokem objet, skáče takovej vytuhlej transfer přes jeho dopad a odsud se snaží skočit druhej skok v řadě. Vždy to dopadne stejně – krátkej je v tomhle případě asi adjektivum ne až tak plně vystihující skutečnost. Nevadí, další pokus: rozjíždí to, jak může, vylítává nahoru, stoupání přechází plynule ve střemhlavý let, aniž by se nějak přiblížil dopadu. Další prásk mezi. Fakt mě baví! Dirty jsme tedy řádně ohranili a je čas přejet do lesa, na LP trail. Jsou tu na silnici sice nějaký zákazy, ale když vezeme biky do cíle trailu, dopravní obsluha prostě jsme. To si obhájim. Lepo tuhle jeho domácí zahrádku opečovává líp jak Přemek Podlaha a tak je tu spousta novejch klopek i odrazů. Rozhodně to dost ztížil. V kombinaci s namrzlejma kořenama to je hodně technická záležitost. Omrzlý bílý stromy, lehká mlha, popadaný barevný listí, zapadající slunce – úžasnej krušnohorskej podzim. Najeli jsme už na ten astronomicky správnej, ale bikerům nepřátelskej čas a tak se příjemně unaveni vracíme až za tmy. Parádně proježděnej den. Nedělním plánem je využít jednu z posledních podzimních příležitostí, kdy si lze užít domácí traily – uspořádáme si soukromej mini RB Camp. Trošku nám to narušuje informace,že naposledy pojede Klínovec, kterej je prej taky bez sněhu. Přesto my i Carlos dáváme přednost rodné hlíně a vyvážíme se k Boubínu. Nahoře namrznuto, kosa sibiřská, Abych nezapomněl – strašnou dobu čekáme na Perryho, kterej si nakonec zvládl vyhádat propustku od ženy. Nechci radši ani vědět, co za to musel slíbit. Boubín  a Rosa – to je kombinace, která nikdy nezklame a dole mi radostí úplně zářej očíčka. Perryho propustka je jen krátkodobá, Carlos taky nějak vyměkává a tak jedeme druhou jízdu s Vítem už sami. Nahoře potkáváme Vrbiče, kterej nás informuje, že na Klínovci je sluníčko a 7 supňů. No nic, Krušnohorec nehledá lehká řešení, Krušnohorec je zrozen pro bolest. Čas nás netlačí a tak jedeme znovu Rosu, protože je nejdelší. Paráda. Až tyhle traily zasype sníh, budou mi pár měsíců moc chybět. Ale zase ten pocit, když člověk vyjede na jaře poprvý a má radost z každýho metru bez sněhu, je nepopsatelnej. PS: Moje předsevzetí, že auto nebudu nikdy mejt a to ani vevnitř (mejou se totiž jen biky), asi vezme za svý – začíná tam bejt fakt dost bláta a jehličí, připadám si tam už jak v lese, což nemusí bejt vždycky žádoucí.