Viva la France #5 – konec

Cpaní se francouzským sýrem, švýcarskou čokoládou, popíjení vína a hlavně neskutečný ježdění v bezpochyby nejlepší evropský lokalitě skončilo. Za dva týdny intenzivního ježdění tam má člověk pocit, že do těch několika málo dní vmáčkl průměrnou sezónu. Kolo samozřejmě dostává zabrat – vzal jsem jedno kompletní náhradní a postupně jsme z něj očesávali součástky jak ze stromečku. Tělo na tom není ani o trochu líp. Zvlášť, když dát si den oraz v mém pojetí znamená, že tak maximálně půjdu jezdit až odpoledne. Pak lítám do zavíračky stejně jednu jízdu za druhou. Ono to ale za pár dní všechno bolet přestane. Mozek pochopí, že varovné signály může klidně ignorovat, protože vy prostě stejně nepolevíte. Ta rozlehlost území posetýho lanovkama je úžasná. Když člověka třeba trochu přestanou bavit kamenitý DH tratě, prostě nasedne na jinou lanovku a rázem je na vyhlazenejch skocích. Nebo z vrcholu kopce vidíš blížící se bouřku, tak prostě sjedeš do jinýho údolí – takhle se dá dešti vcelku úspěšně vyhejbat. Co člověka zvyklého i na nejrůznější pasti či alespoň hrození francouzskou holí od lidí, co v domácích lesích berou “spravedlnost” do vlastních rukou, je neuvěřitelná míra tolerance od pěšáků. Když někoho potkáte na přejezdech mezi tratěma, okamžitě vám uskočí, div se nepřizabije a ještě se vám omluví. Vy s překvapeným výrazem poděkujete a v klidu pokračujete. Většinou vám i zafanděj. U nás maj lidi pocit, že by měl člověk z biku minimálně slézt a obejít rodinku s pobíhajícíma čoklama a nezbednejma harantama obloukem. Když už uhnou, tak jedině na obě strany s mezerou tak úzkou, že by tam nevmanévroval ani Armstrong s uzoučkejma beranama. Na tratích tam samozřemě chodce nepotkáte. Prostě tam nesměj a respektujou to. Je to pro bezpečí všech, hlavně jejich vlastní a je tomu tak všude ve vyspělém světě. V ČR snad žádný středisko na cedulku s přeškrtlým panáčkem zatím koule nemělo a tak vás i na vymlíkovaný závodní trati občas překvapí pobíhající pes za zatáčkou nebo dokonce chlapík odpočívající na dopadu skoku. Tolerance a respekt na obou stranách nese ovoce – ne zdejší přístup “jsem tu pěšky a ty tu nemáš co jezdit.” Zajímavá je značně dotovaná cena lanovek. To že za celosezónní pas do celý oblasti dáte jen 160€ bych ještě pochopil, ale když se ubytujete v některém z místních hotelů, můžete si za euro na den koupit multipas, na který vás pustí bez kola na všechny lanovky, do bazénů a jezer, na vláčky, tenisový kurty, do muzeí… Jsem velkej odpůrce jakejchkoliv dotací, ale musím uznat, že podpora turismu to tu neskutečně rozhejbala a je to v rozumný míře asi lepší než tu mít pár zapadlejch vesnic, kde několik lidí subvencovaně dojí kozy a zbytek čeká na podporu. To by ale nemohla bejt Francie, která přerozděluje neskutečně a třeba zemědělcům rozdá polovinu z toho, co nakrade z ostatních zemí EU. To je ale jiná písnička. Pro nás je každopádně výhodný, že se jejich poplatníci skládaj na naše ježdění. Celá oblast Portes du Soleil je prostě bikovej ráj. Bez přehánění. Je tam všechno od fakt jednoduchejch cestiček po asi to největší peklo, co lze na Zemi najít, ochotný vlekaři i pěšáci, bikeshopy na každym rohu, nádherný hory… Tady vám pak najednou přijde všechno malý, placatý, pomalý, daleko… Pořád si musím opakovat, že tam mají sníh ještě mnohem větší část roku než já, jinak bych se asi odstěhoval. Ještě vás čeká pár videí z Mírovy helmy. Foto: Štěpán, Adéla, Ovar