Viva la France #2 Morzine, Morgins

Poslední dny jsme jezdili hlavně bližší tratě. Já si oblíbil hlavně DH v Morzine, Kuba by zas nejradši brousil pořád dokola zatáčkovou “bikrosku” u nás za hotelem. Na včerejšek byl ale naplánovanej trošku delší trip na švýcarskou stranu. Ráno vyrážíme do Morzine na první lanovku, ale jsme tu nakonec až moc brzy. Vhodná příležitost, jak si v místním bikeshopu prohlídnout a vyzkoušet nový hadry, který posléze objednáme za polovic z netu. Z Morzine je to trošku šlapavější, ale tratě v Avoriaz za to rozhodně stojí. Nejvíc je ovšem lanovka z Avoriaz na Pointe de Mosseettes – ta je neskutečně dlouhá a s obrovským převýšením. Jen si tak sedíte a sledujete, jak mizí vegetace, začíná skála a v oblacích se vynořují zasněžený vrcholky. Odtud jedeme takovým lehčím ale přesto zábavným trailem, začíná tu i DH trať, kterou jedeme další den. Sjíždíme do švýcarskéo střediska Morgins a jezdíme tady dva klopenkový traily. Není to tak uhlazený, jako třeba v Les Gets, má to dost kořenových pasáží, je to prudší, přírodnější a celkově se mi to dost líbí. Třetí jízdu odbočujeme na černou DH trať od stavitele world cup tratě v Champéry. No, černá. Tohle není normálně černá, tohle je trať snad ještě černější než duše Davida Ratha. Jestli si někdo myslí, že třeba mokrej Bouřňák je peklo a vzdal tam závod, tak vězte, že to je jen čajíček – tady je podobnej sklon jako na nejprudší pasáži Bouňáku na většině trati, obrovský kořeny vylejzající úplně všude střídají tuny lepivýho bláta, je tu spousta míst, kde se zaseknout a hlavně sráz, kam spadnout, pokud se vám nepodaří udržet ve stopě. Nejezdím nijak excelentní časy, ale přecejen jsem si doteď myslel, že se dokážu tak nějjak poprat s čímkoliv. Tady si ale připadám, jak kdyby mi dali poprvé na nohy lyže, postavili mě na start nejtěžšího Super G a bouchli mě do zad se slovy “Go fast, bitch.” Věčně se někde zasekávám a dolu spíš tak nějak kloužu a koloběžkuju, než jedu. Ne, tady fakt není prostor pro postupný zlepšení, tady jde jen o nejzákladnější boj o přežití. Takovejhle srážeč sebevědomí jsem fakt ještě neviděl. Na lanovce mi pak není do řeči – jen s otevřenou pusou přemýtám o tom, jak je možný se dostat na úroveň, kdy by bylo možn v tomhle nějak závodit. Po tomto exkursu do pekla se mi moc nechce do Champery, ale zítra mne to asi nemine. Do Morzine sjíždíme ještě neoficiálním bahnito-kořenovým DH, který mě fakt baví. Klukům, co to jedou s náma, to ale moc zábavný nepřijde, celkem se tu kloužou. Poslední přejezd do Les Gets, 2x místní trať na totální dodělání znavených těl a jsem zralej tak akorát jít spát.  kolegové s tachometrem, co jeli o údolí dál, ale nic si nedávali víckrát, dali přes 80 – odhadem jsme teda za těch 9 hodin, kdy jsme jen drželi gripy nebo dřepěli na lanovkách, dali na sjezďákách 90 km. Dlouhý technický traily, brutální DH, několik klopenkovejch tratí, skalnatý cesty ve 2000m, neskutečný výhledy – to všechno se tu dá nacpat do jednoho dne nabitýho naprosto skvělým ježděním.