Bikemagazin Summer Camp 2009

Se třetím ročníkem Bikemagazin Summer Campu i se samotným provozem Giant Bikeparku Jasná to v letošním roce zprvu sice vypadalo všelijak, ale nakonec vše dobře dopadlo a stejně jako loni se před posledním školním víkendem do nejkrásnějšího údolí Nízkých Tater sjelo téměř pět desítek riderů různých úrovní, kteří měli společný cíl – něco se přiučit od těch nejlepších. Tratě V Jasné jsou v současnosti pro bikery na výběr tři tratě a nejde rozhodně jen o různé variace na to samé – každá nabízí něco jiného. Všechny tratě začínají pod vrcholem – společným rychlejším houpavým a nadmíru zábavným asi třicetisekundovým úsekem. Hlavní 1850 metrů dlouhá sjezdová trať, kde probíhala většina výuky i finálový závod, patří mezi to nejlepší i nejobtížnější, co může sjezdař ve střední Evropě najít. 463 metrů převýšení dává tušit, že tady to pojede opravdu rychle. Druhou tratí je červená Turistická, dříve známá pod názvem Family. Jde o rychlejší dráhu s kamenitým povrchem se spoustou odkloněných zatáček a nějakým tím menším skokem. Trať byla proti loňsku upravena a dost se na ní podepsala i eroze. Rozhodně už to není na pohodový výlet s dětmi, což ale pro nás není vůbec na škodu. Ba naopak – tady se dá opravdu dost naučit a 2900 metrů délky pořádně prověří i riderovu fyzičku. Trať zpestřuje několik dřevěných lavic či odpalů a 10 klopenek. Na tiskovce padaly názory, že by se měla zjednodušit, aby ji mohlo jezdit širší spektrum lidí. Podle mě je to skvělá trať, jen prostě už není pro každého. A jelikož chtějí v Jasné postavit ještě jednu novou vyloženě lehkou, nechal bych Turistickou, jak je. Novinkou je trať Jeleňák. Povrch jé téměř jen travnatý a v trati je množtví dřevěných dropů a klopenek. Všechno jde klidně sjet, ale i poslat opravdu daleko. Mezi fyzicky náročnějšími rozbitými tratěmi je to příjemná změna, jak si v relativní pohodě zaskákat. Nic těžkého, faktor zábavnosti maximální. V areálu je pak ještě vyhlídková trať, kterou lze projet i na koloběžkách, ale to je pro trochu jiné jezdce. Letos byl i kvůli nejasnostem, které před začátkem sezóny kolem provozu parku panovaly, počet účastníků o něco nižší. Přesto je 45 lidí v té konkurenci nejrůznějších kempů, které v poslední době rostou jak Stokládi po dešti, opravdu slušné číslo. Michal Maroši, který se letos Kempu účastnil jako guest instruktor a pendloval mezi všemi skupinami, vyzdvihl obrovskou ochotu účastníků učit se i jejich vysokou úroveň. Co jsem měl možnost vidět, tak tu byli jezdci, pro které bylo překonání těžké DH trati asi vysleveně utrpením, i střelci, kteří se po kopci proháněli s neuvěřitelnou jistotou. Všem ale snad individuální přístup instruktorů něco dal a odjížděli z Jasné bohatší o zkušenosti i fajn zážitky. Nelehká cesta za článkem Tak jsme odbyli oficiálnější představení areálu a teď přijde trochu subjektivnější pohled na to, co jsme absolvovali kvůli těm pár fotkám, Martyho záběrům a několika málo slovům. Jasná není ze Západních Čech rozhodně blízko – nějakých 700 kilometrů je mnohem dál, než třeba na Gardu a ne zase o tolik blíž než do LesGets, kam jedu následující víkend. Přesto jsme opět neváhali a pozvání přijali, rozhodně to tam za tu štreku stojí. 100kláda vyměkává pět minut po dvanácté ve chvíli, kdy jsou už do hotelu nahlášena jména a my s 200kládou přemýšlíme, zda jet ve dvou, či někoho přibrat. Chytá se Marty, což se podle mě ukázalo jako skvělá volba – a nemyslím tím to, že mi ulehčil cestu do Prahy. Do Prahy s Martym vyrážíme ve dvě odpoledne, s neskutečným popojížděním na semaforu (první den prázdnin je přece tím naprosto nejvhodnějším k novým uzavírkám) přijíždíme ke 200kládovi asi v půl páté. Mám toho už právě dost a do dalšího auta se mi moc nechce. Přibíráme Markétu, abyste nepřišli o fotky z Karlovic, a jedeme. Marty točí silnici, blesky, silnici, auta a silnici, já se nudím. Na mou otázku “kolik ještě?” se mi dostává odpovědi “dvě a půl.” “Dvě a půl do Jasný?” “Dvě a půl do Karlovic, vole… Pak tak tři.” Uff. Tolik k cestě – na místě jsme někdy o půlnoci, hospoda zavírá a česká novinářská chátra míří kamsi na chatu na rum. Než se ubytujeme, jsou fuč a se mnou nikdo nikam nechce. Jsem tedy nucen jít spát a být hodný. Ráno se mi aspoň daří vstát a začít nalítávat tratě. Je to tu super, držíme to celej den a děsně nás to baví. Za sobotu teda dáváme od rána v kuse 9 jízd, s focením jako správní profesionálové vyčkáváme na to nejleší světlo, na skvělou mlžnou atmosféru, divoký mraky a paprsky světla, který podle Martyho ke konci dne zaručeně přijdou. Prdlajs. Začíná solidně pršet. Čekáme tedy, až se to protrhá, já oblékám limetkový komplet, bílé rukavičky a vžívám se do role star, Marty ladí kamery, 200kláda foťáky. Má modeling performance může začít. Cestou nahoru začíná ještě víc chcát. Po zralá úvaze kluci skáčou znovu na lanovku a odvážejí vybavení dolu, že v tomhle to opravdu nemá cenu. Za chvíli se vrací a jedeme tedy turistickou dolu. Bláto doslova teče proudem a tři stateční Krušnohorci mají v tuto chvíli snad celé Nízké Tatry pro sebe – do tohohle se opravdu nikomu nechce a trať je naprosto prázdná. Dole sice vypadáme jako blátivý koule, ale shodujeme se na tom, že jedeme znovu. Vlekaři jsou proti. Marty má poblíž kámoše a ten nám dává tip kam večer. Party dostává v mžiku jasné obrysy s tím, že řídit bude prostě Zvolouš. Kupodivu ani moc neprotestuje. Večeříme venku, když v tom na okno z restaurace ťuká Zvolouš – nebo to v tu chvíli byl ZLOvouš? A drží rum. Ne, to nedáš! Nesmíš! To by byl konec! NEEEE. Je tam. Tak ten už řídit nebude. Party vevnitř se pak poněkud vleče a rozhodně nedosahuje vysoké laťky, kterou jsme nastavili letos prakticky všude, kde jsme se objevili. Sledovat nesestříhané video nás nějak nebaví, těla znavená celodenním ježděním si žádají regeneraci a brzy odpadáme. Z Michalova ranního výrazu ale čtu, že to byla možná chyba, jelikož kluci asi přepli a vyšší rychlost. Nedělního rána se budíme do deště, ale moc času, kdy fotit a točit, už není. Mezi snídaní a tiskovkou tak rychle chvátáme na kopec, pořizujeme nahoře asi 6 fotek, rychle jedeme dolů převlíknout se a na tiskovku. Vyvrcholením Kempu je vždy nedělní závod. Letos jsme čekali nižší účast v kategorii media a tak byl plán obsadit bednu jezdci ETBIKEZ.com. První trhlinu plán dostal, když jsem zjistil, že Zvolouš tentokrát jede. Keli mne později ujistil, že José pojede taky – první místo tedy vyřešeno. No a nakonec se dozvídám, že se mě rozhodli dát do kategorie exhibition třeba spolu s Marošákem – no nic, ambice jsou zbytečné. My jsme opět dostáli své pověsti a jeli před závodem DH trať jednou. Bylo tam dost lepivýho bláta i kemperů a my dávali přednost ostatním tratím. Před závodem máme sto chutí to vzdát, ale nějak nemáme na to být jediným subjektem, co vyměkne. Tak a je tu zase to stresující pípání časomíry. Tentokrát dosti okořeněné tím, že za mnou startuje Zvolouš a je pro něj otázkou cti smést mě z trati. Vršek mi, myslím, celkem jde, ale jak zabočím na DH trať, neskutečně se v tý vrstvě bláta plácám. V zatáčkách to držím celkem dobře, ale jak přijde delší rovinka a rozjede se to, kolej mě vyhodí někam ven. Třikrát vylítávám a sbírám se – když se ohlédnu, Zvolouš se blíží. Nakonec tak nějak dospurtuju pár metrů před ním, ale výsledek teda nevalnej. MM až třetí – prej už Jelínka pít nebude a místní riders to maj zjevně nalítaný neskutečně. Dole už pomalu probíhá vyhlašování jak závodu, tak největších pokroků během Kempu a hlavně losování bohatý tomboly, ale my ještě rychle využíváme posledních chvil, než se místní absolutní vládci – lanovkáři, rozhodnou kola už nepouštět a chceme si vynahradit to, že jsme před závodem nic moc nenatočili – vymýšlíme složitou choreografii, jak se kde předjedeme a vyměníme, hezky nám to jde, posíláme na Jeleňáku skoky do dálky, počasí nám přeje… ale později zjišťujeme, že GoPro vypověděla službu. No nic – jsem zvědav, z čeho Marty to video sestříhá. Moc děkujeme Medvědovi za pozvání a rozhodně nebudeme ani příště váhat, jestli jet – Jasná toho nabízí opravdu hodně a Kemp byl skvělej. PS: Marty byl milý, příjemný společník, který nás donutil, abychom nepařili a šli spát. A byl velmi pracovitý. (jeho vlastní slova)